Aktuality
respektovani.com
27.6.2017

V sekci Články najdete text příspěvku Jany Nováčkové na TEDxPrague ED dne 26. 7. 2017. Byl to první TED, který se věnoval vzdělávání. Počítá se s tím, že záznam bude umístěn na YouTube - budeme pak o tom informovat.

1.4.2016

Pořad o možnostech mediace mezi rodiči a školou si můžete poslechnout zde .  

 

 

10.3.2016

V sekci články je vložen příspěvek "Šikana a česká společnost", který byl otištěn 5. 3. 2016 v Lidových novinách v příloze Orientace. Autoři J. Nováčková, Z. Brož a O. Botlík se zamýšlejí nad autoritativní výchovou i vzděláváním jako živnou půdou šikany.


Další

Články
respektovani.com

Články

Sdílet

Jak vzdělávat děti smysluplně?

Příspěvek Jany Nováčková na TEDxPrague ED  26. 7. 2017. Tento TED byl poprvé u nás věnovaný vzdělávání.


Sdílet

Rozhovor pro Lidové noviny 27. 9. 2016

Rozhovor R. Kvačkové s J. Nováčkovou


Sdílet

Ak rodičia nezačnú žiadať lepšie školy, nebude ani ochota ich meniť

Rozhovor Zuzany Gránské s J. Nováčkovou pro Eduworld.sk - portál o vzdělávání a seberozvoji. https://eduworld.sk/cd/zuzana-granska/2338/jana-novackova-ak-rodicia-nezacnu-ziadat-lepsie-skoly-nie-je-ani-dovod-ich-ponukat



Sdílet

Škola dětem brání, aby se mohly učit

Dne 31. 5. 2016 vyšel v deníku MLADÁ FRONTA DNES rozhovor reportérky Radky Hrdinové s Janou Nováčkovou.


Sdílet

Děti by se bez známek obešly, mnoho rodičů zatím ne

Článek J. Nováčkové publikovaný v časopise Montessori pro rodinu č. 6 (duben 2016).


Sdílet

Mediace mezi rodiči a školou

24. 3. 2016 vysílalo Rádio Junior rozhovor s lektorkou R + R Soňou Rýdl, která je současně i mediátorkou, o možnostech využití mediace při problémech rodičů a školy. Poslechnout si ho můžete zde .



Sdílet

Šikana a česká společnost

5. 3. 2016 byl v Lidových novinách (v příloze Orientace) uveřejněn článek J. Nováčkové, Z. Brože a O. Botlíka reagující na aktuální případ šikany učitelky na třebešínské průmyslovce. Článek se zaměřuje na širší souvislosti autoritativní výchovy a vzdělávání, v nichž vidí živnou půdu šikany.


Sdílet

Pochvaly a tresty za vysvědčení? Spíše si s dětmi promluvte a oslavte pololetí.

Pražský deník 28. 1. 2016

Václava Burdová

Praha – Pololetí končí. Ve většině pražských škol se dnes rozdává vysvědčení. Pro někoho radost, pro jiného trauma. Jak se vypořádat se známkami své ratolesti? A proč je špatné děti trestat, ale i chválit? O vysvědčení, hodnocení 
a známkování dětí jsme se bavili s psycholožkou Janou Nováčkovou. Proč podle ní známky dětem spíše škodí, místo, aby je motivovaly?


Sdílet

Odmeny a tresty do školy nepatria

Rozhovor s J. Nováčkovou pro časopis DOBRÁ ŠKOLA, ročník VII/5, leden 2016


Sdílet

Rozhovor na DVTV: M. Veselovský se ptá J. Nováčkové

Rozhovor najdete na:

http://video.aktualne.cz/dvtv/novackova-skola-vyvolava-v-detech-stres-a-ohrozeni-podcenuji/r~c2dca7f69f4f11e58f750025900fea04/

11. 12. 2015 | Jen promile dětí reaguje na neustálé srovnávání pozitivně, nejčastější je rezignace, navíc to vede ke zhoršení vztahů ve škole, říká psycholožka Jana Nováčková. Chválení dětí může být kontraproduktivní, důležitá je prý zpětná vazba. Odměna je podle ní jako úplatek. Nováčková taky tvrdí, že zlepšování českého školství brání učitelé i rodiče.



Sdílet

Rozhovor J. Nováčkové pro server iDNES.cz

http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-janou-novackovou-dgx-/domaci.aspx?c=A151114_145417_domaci_zt

29. 11. 2015

Systém odměn a trestů, na kterém jsou založeny tradiční školy, způsobuje podle psycholožky Jany Nováčkové závislost dětí na autoritách. „Dítě nebude dělat to, co by samo chtělo, ale jen to, čím se zavděčí dospělému, aby získalo pochvalu,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz. Děti podle ní při učení nepotřebují zásahy dospělých, jen jejich pozornost.


Sdílet

Konference Svobodné vzdělávání 13. 11. 2015 - příspěvěk Jany Nováčkové

Nevzdělanost v otázkách vzdělávání je velká

Jana Nováčková

Že je s naším školstvím něco hodně v nepořádku, jsem si uvědomila brzo po nástupu do svého prvního zaměstnání – do pedagogicko psychologické poradny. Vlastně jsme v poradně převážně řešili problémy, které by nenastaly, nebýt školy. Zakázka byla vždy stejná: udělejte něco s tím dítětem nebo mu dejte papír, že ho můžeme nějak pardonovat.


Sdílet

Rozhovor s Janou Nováčkovou při příležitosti převzetí ocenění společnosti EDUin 25. 11. 2014

Jana Nováčková: Cesta k lepší škole nevede přes omezování různosti

Přinášíme rozhovor s Janou Nováčkovou, členkou a lektorkou Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání, nestorkou české psychologie a poradenství v oblasti dalšího vzdělávání učitelů. Činíme tak u příležitosti jejího včerejšího uvedení do Auly slávy v rámci 2. ročníku cen Eduína za inovace ve vzdělání.


Sdílet

Rozhovor s Janou Nováčkovou o respektu ve vzdělávání

Rozhovor pro web Svoboda učení v březnu 2013   http://www.svobodauceni.cz/clanek/rozhovor-s-janou-novackovou


Sdílet

Výchova s rešpektom dáva dieťaťu aj hranice, aj sebaúctu

Rozhovor redaktorky Moniky Bóthové s Janou Nováčkovou pro časopis Dieťa - listopad 2012


Sdílet

„Vedlejší účinky“ tradiční základky

Jana Nováčková

V inzerátech se žádá od zaměstnanců samostatnost, flexibilita, komunikativnost, schopnost týmové práce, tvořivost… – kde to má ale absolvent tradiční ZŠ vzít, když se učí závislosti na autoritě a vnější motivaci, rigiditě, mlčení, individualismu, přesnému plnění zadání?

Příspěvek přednesený na konferenci Svoboda naŽivo konané 8. 11. 2012 v Praze můžete shlédnout na

http://www.youtube.com/watch?v=BnOLxfnMsnc

V příloze najdete prezentaci použitou v příspěvku.


Nováčková-konference-Svoboda-na-živo.ppt


Sdílet

Netrestat dítě neznamená nedělat nic

Rozhovor s Janou Nováčkovou pro časopis Instinkt v květnu 2012


Sdílet

Jak se žije ve stínu úspěšnějších…

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - srpen 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Jsou dnešní děti jiné?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červenec 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see


Sdílet

Když dítětem cloumají emoce…

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - květen 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Aby z nakupování nebyl horor

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - únor 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Námět na novoroční předsevzetí: denně vydržet hodinu bez pokynů

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - leden 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Tah dámou - téma škola

Dne 3. 9. 2011 se Jana Nováčková účastnila diskusního pořadu ČT Tah dámou.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10315089302-tah-damou/211411058160030/



Sdílet

Vše záleží na přístupu jednoho k druhému

Rozhovor redaktorky Barbary Hansen Čechové s Janou Nováčkovou o změněném chování žáků ve škole a co s tím můžou dělat učitelé. Článek byl publikován v časopise Rodina a škola v únoru 2011.


Sdílet

Dárky nebo úplatky?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - prosinec 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

A proč to mám dělat zase já?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - listopad 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Kdo má dobrou sebeúctu, nebude dělat věci, kterými by klesl ve vlastních očích

Jana Nováčková

Psáno pro webový magazin Little Modernist -říjen 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Abychom se z dovolené všichni vrátili zdraví...

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červenec 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Je nutné kazit oslavu Dne dětí soutěžemi?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červen 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see


Sdílet

Porozumět zákonitostem vývoje dětí může pro rodiče být velká úleva

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - duben 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek

Jana Nováčková

Příspevek přednesený na TEDxPrague 2010.

http://www.tedxprague.cz/videa/rocnik/tedx2010/vzdelavani/v/jak-se-z-touhy-ucit-se-stane-sberatelstvi-znamek

 



Sdílet

Partnerský vztah není o tom, že mají všichni stejná práva nebo možnosti ve všem.

Rozhovor Z. Ježkové se spoluautorkomi knihy Respektovat a být respektován D. Nevolovou a J. Nováčkovou v časopise MÁMA A JÁ v lednu 2010


Sdílet

Respektující výchova očima (mírně) poučeného rodiče

Článek Zuzany Ježkové, redaktorky časopisu MÁMA A JÁ, která absolvovala kurz Respektovat a být respektován. (MÁMA A JÁ, ročník V, č. 1, leden 2010)


Sdílet

Znalosti o mozku mohou pomoci lépe vyučovat

Jana Nováčková

Článek byl psán pro projekt Místo pro život - Environmentální prvek, který realizuje Občanské sdružení za životní prostředí regionu Hřiměždice, Nečín, Obory a Základní škola a Mateřská škola Nečín. Projekt si klade za cíl nabídnout dětem a učitelům didaktický program začlenění krajinných, historických a architektonických prvků do výuky moderními aktivními metodami učení. Více na www.mistoprozivot.cz


Sdílet

Rešpektovať a byť rešpektovaný

Rozhovor pro slovenský časopis Dieťa s manžely Kopřivovými, lektory kurzu R+R na Moravě. Říjen 2009


Sdílet

Děti potřebují respekt

Rozhovor s manžely Kopřivovými pro časopis Děti a my (č. 2/2008)


Sdílet

Každý člověk potřebuje uznání od druhých

Rozhovor M. Těthalové s manželi Kopřivovými otištěný v časopisu Informatorium 3 - 8 č. 9, 2008.


Sdílet

Trestání dětí ohrožuje jejich vývoj i tehdy, když nekončí týráním.

Tatjana a Pavel Kopřivovi

Článek byl otištěn v časopise PSYCHOLOGIE DNES. č. 10, říjen 2008


Sdílet

Jak má učitel dobře a účinně řešit konflikty a předcházet jim

Jana Nováčková

Text byl napsán v rámci projektu "Centrum inovativního vzdělávání" PedF UP v Olomouci v r. 2007.

Konflikty ve škole jsou prubířským kamenem pedagogických schopností učitelů. Vždyť nejde jen o to, aby se konflikt ukončil, aby nenarušoval výuku, ale především o to, co „zacházení“ s konfliktem přinese pro příště. Upevní v žácích názor, že je to vždy autorita, která z pozice moci věci řeší a že je tudíž třeba se vždy na autoritu obracet, aby za nás věci řešila? To představuje riziko pro jednu z klíčových kompetencí RVP – kompetenci občanskou, ale také pro kompetenci řešení problémů. Nebo přidá další zkušenost, že příště to musí provést šikovněji, aby je nechytili a nepotrestali (riziko pro morální vývoj)? Nebo zastaví nesprávné chování ze strachu z trestu, ale nijak nepřispěje k poznání, že dodržovat pravidla je správné a dobré (ohrožení kompetence sociální a personální)? Nebo naopak zvýší chuť zkoušet hranice, kam až to projde, posílí chuť bojovat s autoritou? Přispěje konflikt k nabytí nějaké pozitivní dovednosti, zvýší odpovědnost za své jednání?

Dá se říci, že u mnohých vychovatelů panuje názor, že ve chvílích pohody je možné se chovat k dětem partnersky, ale ve chvílích konfliktu je třeba ukázat pevnou ruku. Ten, kdo je jinak ochotný dávat dětem na výběr, diskutovat s nimi, nechat určité věci v jejich kompetenci, často při konfliktech tuto pozici opouští. Je snadné porozumět této změně: je to především velká zodpovědnost jakéhokoliv vychovatele, aby si dítě osvojilo správné hodnoty a normy chování, a tak se zdá nutné při nesprávném chování dětí sáhnout k strategii „pevné ruky“. Druhým faktorem je obyčejný strach, aby se situace nevymkla z rukou, zejména ve škole, kde konfliktu s jedním nebo více dětmi přihlížejí všechny ostatní děti ve třídě. Zřejmě toto přispívá představě, že řešení konfliktu musí vymyslet dospělý sám (případně se poradí s jinými dospělými) a také, že musí řešit vše bezodkladně. Tedy sám a hned.

V této stati ukážeme, jak tento názor neprospívá ani dospělým ani dětem. Klíčovým motivem dalšího textu tedy bude, že je to spoluúčast dětí na řešení konfliktů, která je velmi podstatná pro to, aby se konflikty zbytečně neopakovaly. A také, že není vždy nutné řešit konflikty hned – hned je jen potřebné vyslat signál, že něco není v pořádku, že to nenecháme být. Než se budeme věnovat postupům při řešení konfliktů, dáme prostor tématu prevence konfliktů.

1. Společně vytvořená pravidla jako prevence konfliktů

O tom, že prevence je mnohem účinnější, než náprava, není nikoho třeba přesvědčovat. Jen někdy není zcela jasné, co tou prevencí vlastně je. Obecně vzato, ve škole je to vytváření bezpečného prostředí, kde jsou uspokojovány základní lidské potřeby žáků i učitelů a kde požadavky vznášené na děti jsou smysluplné.

Kde jsou napjaté či dokonce nepřátelské vztahy, sotva se můžeme cítit bezpečně. Nelze očekávat, že se vztahy mezi dětmi ve třídě vyvinou samy od sebe dobře. Dobré vztahy jsou založeny na důvěře a soudržnosti.

Důvěra se vytváří tam, kde máme možnost poznávat jeden druhého a něco se o něm dozvídat. Informace budují důvěru. Toho se dá dosáhnout, když učitel pravidelně zařazuje do vyučování aktivity, které dětem umožní navzájem se poznávat. Řada z nich se dá propojit s výukou. Druhou fází budování vztahů mezi dětmi ve třídě je vytváření pocitu pospolitosti, soudržnosti. Jestliže pro první fázi vytváření důvěry jsou potřebné informace, v této fázi je to hledání toho, co mají všichni společného. Velký význam mají především společné zážitky. Školy, které si uvědomily zásadní význam vytváření bezpečného klimatu, pořádají na začátku školního roku několikadenní pobyty celé třídy mimo školu právě s cílem společného poznávání a společných zážitků.

Jedním z nástrojů pro vytváření bezpečného klimatu ve třídě je tvorba pravidel pro soužití dětí ve třídě. Smysluplná, srozumitelná a splnitelná pravidla, na jejichž vytváření se žáci podílejí, uspokojují jednu ze základních lidských potřeb – potřebu řádu, jistoty, předvídatelnosti věcí – souhrnně řečeno potřebu bezpečí. A jsou současně prevencí konfliktních situací i pomůckou při jejich řešení – odvolávat se na domluvená pravidla má svou váhu.

Ačkoliv je tato stať zaměřená na předcházení a řešení konfliktů v práci učitele, pro úplnost dodáváme, že právě bezpečné klima je také jedním ze základních předpokladů kvalitního efektivního učení (viz výzkumy mozku, teorie potřeb…).

Na mnohých školách je možné již vidět pokusy o vytváření pravidel. Většinou jsou připevněna ve větším či menším provedení na dveřích nebo na některé ze stěn třídy. Jejich podoba často napoví, zda byla či nebyla vytvářena správným postupem. Prvním varovným signálem je negativní formulace: pravidla říkají, co se nemá dělat, nikoliv co se dělat má. Druhým negativním znakem bývá, že se netýkají opravdu vzájemných vztahů dětí ve třídě, ale spíš učitelem požadovaného chování v situacích učení. Do jaké míry byly děti k vytvoření pravidel direktivně dostrkány, pak odhalí ochota dětí se jimi opravdu řídit. Pak to může dopadnout jako v jedné třídě, kde se děti o přestávce rozhodně nechovaly v souladu s pravidly, která jim visela na dveřích. Při poznámce náhodné návštěvy, že pravidla říkají něco jiného, jedna žákyně odpověděla, že paní učitelka chtěla, aby si udělali pravidla, tak si je tedy udělali. Tím jasně dávala najevo, že to nejsou jejich pravidla.

Pokud něco uznáme za smysluplné, pak jsme ochotni v souladu s tím také jednat. A pokud se na něčem podílíme, spolurozhodujeme, pak jsme také většinou ochotnější se tím řídit a nést za to zodpovědnost. Tím jsou vyjádřeny dva základní principy pro vytváření pravidel soužití ve škole. Zatímco druhý princip, tj. že děti se na vytváření pravidel spolupodílejí, se už většinou aspoň do určité míry respektuje, první princip – že smysluplnost vytváření a respektování pravidel musí být dětem zřejmá – se podceňuje. Zdá se to přece tak samozřejmé, tak co je na tom k nepochopení, že pravidla jsou potřebná? Pokud se však toto objasnění smysluplnosti přeskočí, může to dopadnout jako ve výše popsané historce – pravidla viděla jako smysluplná paní učitelka, ne však děti.

Je více možností, jak přiblížit smysluplnost pravidel. Například učitel může dát otázku (ať do komunitního nebo do diskusního kruhu): Jaké by to bylo, kdyby si každý mohl dělat co by chtěl? Snad jen pár prvních odpovědí bude nadšených, že by to bylo fajn. Postupně si děti uvědomí, jak by je to ohrožovalo. Samozřejmě, totéž by jim mohl sdělit učitel a dokonce v kratším čase. Jenže ve škole by mělo platit: škoda každého slova, které řekne učitel, a přitom by to mohly říct děti samy! Jejich vlastní aktivita, vlastní přemýšlení je cestou k pochopení i přijetí toho, o čem je řeč. Další aktivitou pro přiblížení smysluplnosti může být sepsání všech pravidel (psaných i nepsaných), které se dodržují na nějakém místě (v divadle, v restauraci, v obchodě, na hokejovém zápase). Potom žáci popíší, jak to bude vypadat, kdyby se tato pravidla nedodržovala, k čemu by to nakonec vedlo. U starších dětí je možné vypsat si pravidla, kterými se řídí hrdinové nějaké knihy (např. Dva roky prázdnin). Také je možné začít tím, jaká psaná a nepsaná pravidla již existují ve třídě, zda fungují, čím by se dala doplnit. Lze samozřejmě využít či vymyslet i další aktivity, jejichž cílem je přiblížení smysluplnosti společného vytváření pravidel soužití. Teprve po těchto úvodních aktivitách by mělo následovat samotné vytváření konkrétních pravidel pro danou třídu.

To, jak pravidla vznikají, má značný vliv na to, jak budou dodržována či porušována. V tradiční škole byla pravidla jednoznačně stanovena dospělými – žáci do toho neměli co mluvit. Spoluúčast žáků dnešní školy na vytváření pravidel – jak pro svou třídu, tak pro celou školu – je odrazem partnerského přístupu a je také cestou, jak učit děti demokracii a občanským kompetencím podle RVP.

Pravidla mohou být dvojího druhu:

- provozní pravidla pro soužití lidí „vedle sebe“ (například pravidla silničního provozu, pravidla při nakupování v obchodě, návštěvě lékaře…; většina stávajících školních řádů či jiných souborů pravidel má právě charakter provozních pravidel, nikoliv pravidel soužití v pravém smyslu slova)

  • pravidla soužití ve smyslu „spolužití“ (například základní pravidla slušného chování mezi lidmi, biblické Desatero, ve škole například soubor pravidel soužití z modelu Integrované tematické výuky - ITV)

Ve škole existují pravidla obojího druhu. Na řadu provozních pravidel nemají vliv ani učitelé ani děti, jsou odvozená ze zákonů a vyhlášek, které určují fungování vzdělávacího systému. Nicméně, v rámci školy je stále hodně prostoru, který jde spravovat přes společně dohodnutá pravidla. Děti by se měly podílet i na vytváření školního řádu, to chce však přesvědčení vedení školy o smyslu takového přístupu a debatu a konsensus v učitelském sboru. To, co však je v kompetenci učitele samotného, je vytváření pravidel soužití společně s dětmi ve třídě (ať v pozici třídního učitele nebo v součinnosti s ním). Existují dvě základní možnosti. Buď se učitel rozhodne pro metodu vytváření pravidel společně s dětmi tzv. od nuly, nebo bude mít určitý soubor základních pravidel a jeho úlohou bude tento soubor pravidel společně s dětmi vyvozovat. Postupně představíme obě metody.

Metoda vytváření pravidel společně s dětmi „od nuly“

Metoda má několik fází. Ve všech budou děti pracovat ve dvojicích, trojicích nebo čtveřicích, podle toho, jaké mají zkušenosti se spoluprací.

1. Databáze výroků. Začneme tím, že každá skupinka dostane v dostatečném počtu malé „lepicí lístečky“. Na balicí papír se napíše otázka: Jak bychom se k sobě navzájem měli chovat, aby se nám spolu dobře žilo a učilo? Odpovědi na tuto otázku by měly být co nejkonkrétnější. Na každý lísteček se napíše jeden výrok. Příklady výroků: Nepomlouvat. Nelepit si do vlasů žvýkačku. Nebrat věci bez dovolení. Oslovovat se jménem. Poděkovat. Nežalovat. apod.). Tyto výroky by měly být co nejkonkrétnější, nikoliv např. Budeme se k sobě chovat slušně. Výroků by mělo být co nejvíce a měly by být opravdu odpovědí na zadanou otázku – tedy hovořit by se mělo o chování mezi dětmi navzájem (nikoliv tedy např. Budeme nosit domácí úkoly. Budeme poslouchat paní učitelku).

Všechny výroky se zapíší na balící papír (opakující se výroky zapisujeme jen jednou). Zejména tehdy, když je tato fáze vytváření „databáze“ výroků rozložena do více hodin, je výhodný balicí papír místo zapsání na tabuli.

2. Přeformulování negativních výroků na pozitivní. Když už nejsou žádné další nápady, pokusíme se negativní formulace přeformulovat na pozitivní (např. Neskákat si do řeči změnit na Nechat domluvit.) Obecně platí, že je důležité vědět, co dělat, než jen znát, co nedělat. Např. děti by měly mít jasno v tom, jak nahradit agresivního chování. Zákaz Nesmíš se prát neříká vůbec nic o tom, co lze dělat v situaci, kdy dětmi cloumají negativní emoce. Měly by vědět, že jsou různé neagresivní možnosti, např. že mohou své negativní emoce vyjádřit slovy, a to formou já-výroku (a ovšem mít k tomu i odpovídající dovednosti). Tato fáze může probíhat třeba i v rámci českého jazyka. Je velmi užitečná z hlediska objevování alternativ nevhodného chování a neměla by být přeskočena. Samozřejmě, ne všechny výroky se dají přeformulovat, ale řada ano, byť místo dvou slov vyjadřuje vhodné chování třeba celá věta či souvětí.

3. Vlastní formulace pravidel. Teprve teď nastává další fáze – fáze tvoření pravidel. Vyzveme děti, aby na podkladě všech výroků (původních i přeformulovaných) zkusili navrhnout několik málo pravidel (v rozsahu přibližně 3 – 8), do kterých tyto konkrétní projevy chování patří. Většinou se pravidla týkají následujících oblastí: komunikace, naslouchání, slušné chování, kamarádské chování, společenské chování, hygiena, úcta, respekt, ohleduplnost k věcem i osobám, způsoby řešení konfliktů, pravidla pro bezpečný pohyb. Učitel může dětem v tomto procesu pomoci.

Pravidla, která z tohoto procesu vzejdou, by měla být formulována jednoznačně pozitivně. Může se zvolit cesta stručného vyjádření – např. Pravidlo kamarádského chování nebo Pravidlo naslouchání. Pokud se pravidlo formuluje s pomocí sloves, pak by mělo vyjadřovat, že je to snaha, cesta někam: Budeme se snažit chovat se ohleduplně k věcem i k lidem. Snažíme se řešit problémy v klidu. Tato zásada má význam pro další dodržování pravidel. Pokud by bylo pravidlo formulováno jako striktní požadavek (např.: Všichni se budou chovat slušně), každé chování, které bude v rozporu s pravidlem, může navozovat pocit selhání. Pokud by bylo takových selhání více, nebo když dítě předem tuší, že není schopné stoprocentně pravidlo dodržovat, může to vyústit do postoje, že to nejsou „pravidla pro mě“

4. Prezentace. Dohodnutá pravidla se zapíší na balicí papír. Kolem každého pravidla se nalepí všechny původní lístečky s konkrétním chováním, které naplňují obsah pravidla. Děti budou rozpoznávat, který výrok navrhly ony samy a to bude jedním ze stimulů k dodržování pravidel.

Pravidla je dobré očíslovat a také je možné ke každému pravidlu vytvořit piktogramy („obrázky, které mluví“) Další aktivitou, která podporuje zažití pravidel jsou „živé obrazy“, „sousoší“ či menší dramatizace, které by děti měly vymýšlet, aby tak bylo ztvárněno každé pravidlo.

Metoda vyvozování předem daného souboru pravidel

Dalším možným postupem je představit dětem (po aktivitách přibližujících smysluplnost pravidel) pravidla už známá a osvědčená, o nichž je přesvědčen, že přispějí ke kvalitním vztahům a soužití ve třídě. V tom případě je ale nutné o nich diskutovat, dosáhnout jejich porozumění různými zážitkovými metodami (nikoliv výkladem a vysvětlováním!) a používat další postupy vedoucí k jejich zvnitřnění. Jeden velmi dobrý soubor základních pravidel soužití najdeme v knize S. Kovalikové „Integrovaná tematická výuka“. Je jich pět: aktivní naslouchání, vzájemná úcta, důvěryhodnost, pravdivost a osobní optimum (ve smyslu dát činnosti či chování to nejlepší, čeho jsme za daných podmínek schopni).

Mezi zážitkové metody řadíme komunitní kruh, různé scénky a dramatizace (např. jak by to vypadalo v různých povoláních, kdyby se v nich nenaslouchalo), využití pohádek, příběhů a jiných literárních děl, také přísloví, pořekadel, písní… Děti mohou také dostávat za úkol sledovat fungování těchto pravidel v reálném životě (např. projevy úcty a neúcty v obchodech, dopravních prostředcích,), ve filmech, v televizních pořadech.

Dlouhá cesta upevňování pravidel

Je dost rozšířenou představou, že při vytváření pravidel by se měly současně stanovit sankce za jejich porušení. Jenže, tyto sankce mohou začít fungovat jako výměnný obchod – vy mě potrestáte, ale pokud trest snesu, tak si můžu dělat, co chci. Anebo sice dosáhneme toho, že dítě se bude chovat v souladu s pravidly, ale jen ze strachu před trestem – to by byl velmi nežádoucí výchovný účinek. Pravidla vytváříme s dětmi také proto, abychom umožnili vnitřní přijetí faktu, že chovat se podle smysluplných pravidel je správné, a to bez ohledu na to, zda mě někdo hlídá nebo ne.

Po vytvoření pravidel a jejich vyvěšení na viditelné místo ve třídě nastává pro učitele mravenčí práce komentování situací z hlediska dodržování pravidel. Z hlediska komunikačních dovedností jde o popis chování, nikoliv o pochvaly jednotlivých dětí! Slyším, jak zdvořile žádáte o půjčení věcí. To je to naše pravidlo slušné komunikace. Nebo Tento úkol dopadl dobře také díky tomu, že jste si naslouchali, jak to máme v našich pravidlech.

Také děti samy by měly třeba na konci týdne zhodnotit, která pravidla se daří dodržovat – podle čeho, v jakých situacích to mohly pozorovat. Teprve po pozitivní části se může (ale také nemusí) hovořit o tom, která pravidla je těžké dodržovat, co je možné dělat, aby se to lépe dařilo. Zde je hodně důležité, aby učitel nepřipustil jakékoliv jmenování těch, kterým se nedařilo!!!

Základní strategií při porušování pravidel je použití komunikačních dovedností informace (Dohodli jsme na pravidle slušného vyjadřování. Oldo, Honzo, pravidlo číslo dvě.) a popisu (Slyším nevhodná slova.) Tyto dovednosti umožní mluvit o chování, o porušeném pravidle, nikoliv o osobě.

Když se nedaří dodržovat pravidlo, přizváváme děti k spoluúčasti na řešení. Zdá se, že ve třídě nějak vázne naslouchání. Co s tím uděláme? Připomínání pravidel a oceňování jejich dodržování je záležitostí všech, nejen učitele.

Rovněž se dá využívat komunitní kruh s otázkami směřujícími jednak k možným motivům nedodržování pravidel (Proč tak někdy lidé mluví vulgárně?), jednak k uvědomění si různých postupů při zvládání chování (Co tak dětem pomůže, aby …)

Pravidla lze s odstupem času revidovat a eventuálně upravovat.

2. Konflikty mezi dětmi navzájem

Pošťuchování až fyzické ubližování, nadávky, výsměch, braní věcí bez dovolení – to jsou nejčastější důvody neshod mezi dvěma dětmi. Někdy je učitel přímým svědkem konfliktu, někdy se o něm dovídá formou stížnosti poškozené strany.

Paní učitelko, Eva mi řekla, že jsem blbá.

Jenže Jarča mi taky nadává.

Ale Eva se roztahuje v lavici.

Já se neroztahuju!

Jo, roztahuješ. A strkáš do mě, když píšu. Kvůli tobě jsem udělala chybu.

Co v této situaci dělat? Nechat to být? Řešit to? Nechat si vyšetřováním vzít část hodiny? Potrestat viníka? Jenže kterého?

Předpokládejme, že učitelka zareaguje z pozice rozsuzující autority.

Děvčata, nechte toho! Evo, sedni si víc ke kraji, abys do Jarči nestrkala, a obě si dávejte pozor na slova, která říkáte. Všechno se dá přece říci slušně.

S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že paní učitelka zareagovala tak, jak kdysi v dětství slyšela reagovat dospělé (rodiče, učitele, příbuzné) na konflikty mezi dětmi. A pravděpodobně je také přesvědčená, že udělala, co udělat mohla – řekla, co děvčata mají správně udělat, vyřešila konflikt a zajistila další hladký průběh hodiny.

Co se však dozvěděly a naučily v této situace jak zúčastněné dívky, tak ostatní přihlížející děti ve třídě?

Především je to lekce o vlastní nekompetentnosti řešit problémy, posílení závislosti na autoritě. Promrhala se příležitost pro rozvoj dovedností (sociálních i komunikačních), pro posílení samostatnosti.

Pokud se dospělý nechá při konfliktu mezi dětmi vmanévrovat do pozice vyšetřovatele, soudce a někdy i vykonavatele rozsudku, dostává se vlastně do pasti. Především to zabírá čas a tak děti často záměrně ukrajují předkládáním svých konfliktů velice snadno drahocenné minuty z hodiny. Často zůstává nepříjemný pocit, že jsme možná nebyli zcela spravedliví. Kromě toho můžeme čekat opakovaný výskyt těchto situací, vždyť jsme neudělali vlastně nic, aby se to neopakovalo.

Jaká je tedy základní strategie? Neřešit konflikty za děti! Dá se hovořit o vracení konfliktů k řešení dětem samotným. Je to onen klíčový moment, o němž jsme se zmiňovali v úvodu – přibírat děti k spoluúčasti na řešení konfliktů. Nemáme to být my dospělí, kteří vymyslí řešení (jako paní učitelka v úvodní situaci), ale naše úloha je dopomoci dětem k jejich vlastnímu řešení.

 

Jarka: Paní učitelko, Eva mi řekla, že jsem blbá.

Eva: Jenže Jarča mi taky nadává.

Jarka: Eva se roztahuje v lavici.

Eva: Ale já se neroztahuju.

Jarka: Jo, roztahuješ. A strkáš do mě, když píšu. Kvůli tobě jsem udělala chybu.

Učitelka: Vy asi čekáte, že s tím něco udělám. Myslíte, že byste to nějak mohly vyřešit samy?

Eva: Já se neroztahuju.

Jarka: Eva mi nadává.

Učitelka: Vy samy víte nejlíp, jak to bylo. Ale teď nejde ani tak o to, kdo to začal, jako o to, co s tím uděláte. Myslíte, že něco vymyslíte samy, nebo to budeme řešit společně?

Dívky: My se snad nějak domluvíme.

Učitelka: Dobře. A můžete mi o přestávce přijít říct, jak to dopadlo.

 

Kromě znalosti principu neřešit konflikty za děti pomůže učitelům především vědomé používání určitých komunikačních dovedností a postupů.

Můžeme začít popisem toho, co vidíme nebo slyšíme.

Vidím, že se nemůžete dohodnout. Vidím, že byste oba měli rádi tu propisku (tužku, pravítko…)

Můžeme použít empatickou reakci (její použití je jako balzám, jen tím, že hovoříme o tom, jak se kdo cítí v dané chvíli, přispíváme k snižování negativních emocí).

Vidím, že se na sebe pořádně zlobíte.

Asi je ti, Jarko, líto, co ti Eva řekla.

Více je možné se dozvědět o empatické reakci v textu Jak reagovat v emočně vypjatých situacích od Pavla a Tatjany Kopřivových, který je také součástí této publikace.

Velmi užitečné je použít v těchto situacích také určitý typ otázek – otázky, kterými přibíráme děti ke spoluúčasti na řešení konfliktu a předáváme jim zodpovědnost: Tak co s tím uděláte? Co navrhujete? Jejich výhodou, kromě toho, že dávají pravomoci na správné místo, je přeorientování pozornosti od „hledání viníka“ (tj. minulost) na konstruktivní řešení problému (přítomnost nebo budoucnost).

Pokud bychom měli podezření, že řešení by mohlo být v neprospěch jedné strany, můžeme si ponechat kontrolu nad dosaženým řešením – někdy můžeme být přítomni domluvě obou žáků, jindy si přímo vyžádáme sdělení řešení: Budu ráda, když mi pak přijdete říct, jak jste se dohodli.

Někdy na naši otázku, co s tím udělají, žáci mlčí, protože nevědí, co dělat. Zejména u dětí, které mají malé sociální a komunikační dovednosti k řešení konfliktu, můžeme nabídnout určité možnosti, ale vždy tím, že jim dáme na výběr. Kdybychom na mlčení reagovali přímým řešením, bylo by to v podstatě totéž jako direktivní řešení učitelky uvedené na začátku. Vyjmenujeme dvě nebo více možností řešení, ale rozhodnutí necháme na nich.

Je možné si od sebe víc odsednout nebo si jedna z vás může sednout tam do té volné lavice. Co si vyberete?

Tyto situace můžeme také využít k nácviku komunikačních dovedností. Zabere to sice více času, ten se však bohatě vrátí v poklesu počtu podobných rozmíšek mezi dětmi, které narušují potom vyučování. Ještě podstatnější však je, že takovýmto postupem přímo plníme záměry RVP – rozvíjet klíčové kompetence dětí (kompetence k řešení problému, kompetence komunikativní).

 

Jarka: Paní učitelko, Eva mi říká, že jsem blbá.

Učitelka: Taková slova člověku vadí. Ty asi čekáš, že s tím něco udělám. Myslíte, že byste si to nějak mohli vyřešit sami?

Eva: Jenže Jarča mi taky nadává, pořád říká, abych se neroztahovala. Ale já se neroztahuju.

Učitelka: Dívky, myslíte, že byste to nějak mohly vyřešit samy?

Jarka: Tak ať se neroztahuje.

Učitelka: Jarko, mohla bys teď říct Evě, co ti konkrétně vadí?

Jarka: No… vadí mi, že dáváš loket na mou půlku lavice.

Učitelka: Evo, mohla bys zase ty Jarce, co bys nechtěla, aby ti dělala nebo říkala?

Eva: Nechci, abys mi říkala, že se roztahuju.

Učitelka: Asi by pomohlo, kdyby ti to Jarka řekla jinak, například, že když tvůj loket zasahuje na její půlku lavice, má méně místa a ruší ji to v práci.

Eva: To ano.

Učitelka: Mohla bys to Jarce říct?

Eva: Chtěla bych, abys mi jen řekla, že mám loket na tvé půlce lavice, já bych ti řekla promiň. Učitelka: Děvčata, když řekneme někomu něco nepěkného, můžeme se omluvit.

(Obě dívky mlčí.)

Učitelka: Myslíte, že je to už vyřešeno, nebo by vám třeba pomohlo, kdyby si jedna z vás sedla na zbytek hodiny tam do té prázdné lavice?

Jarka: Já si tam sednu.

V této variantě učila učitelka děti já-výroku. Když se cítíme obviňováni (pejorativní označení Jarky „roztahuješ se“), bráníme se často také obviněním, děti někdy oplácejí agresivní výpad ještě hrubším zrnem… Já- výrok je jednou ze základních dovedností, které děti potřebují, aby se mohly řešit efektivně konflikty samy. K dalším dovednostem patří také omluva a přijetí omluvy. Děti do vzájemných omluv nenutíme, jen je na tuto možnost upozorníme. Proč a kdy se lidé omlouvají, jak se při tom cítí, co to vlastně znamená omluvit se, jak se omluva liší od odprošování - to mohou být otázky do komunitního kruhu.

Variantou řešení konfliktů tohoto typu (zejména při větší razantnosti nebo složitosti) je nechat obě strany napsat, co jim vadí v chování druhého, ale současně žádat návrhy na řešení, jaký krok je ochotno udělat dítě samo, co naopak očekává od svého protějšku.

Někdy člověka situace zaskočí, neví, jaká reakce by byla nejlepší. Pro tyto příležitosti je dobré – pokud to lze - odložit řešení. V každém případě ale musíme okamžitě dát jasný signál, že o dané záležitosti víme, že s tím nesouhlasíme a že to „nenecháme plavat“. Můžeme použít také já-výrok – samostatně nebo kombinovaný s dalšími komunikačními dovednostmi (informace, vyjádření očekávání):

Vadí mi, co se teď stalo. Teď máme ale jinou práci. Vrátíme se k tomu o velké přestávce (nebo po vyučování). Očekávám vaše návrhy na řešení. Získáváme tím čas na rozmyšlenou a totéž poskytuje dětem.

Někdy se vzedmou emoce, které jsou špatnými rádci rozumných řešení. Pro takové příležitosti je dobrá věta v tomto duchu: Jsem tak rozčilená, že bych mohla říct něco, co by mne potom mrzelo. Vrátíme se k tomu později.

3. Nesprávné chování v důsledku malého sebeovládání

Učitelé se setkávají během vyučování s tzv. nekázní žáků, která má svůj zdroj v určité vyšší dráždivosti nervové soustavy a s tím spojeným obtížnějším zvládáním impulsů vnitřních i vnějších. Máme na mysli zejména vykřikování, přerušování výkladu, vyrušování hovorem se sousedem, vyskakování z lavice, prudké reakce na chování souseda v lavici apod.

Dlužno říci, že tyto projevy ruší zejména při klasické frontální výuce. Čím víc aktivity budou mít děti v hodinách (aktivitou ovšem nemyslíme tzv. samostatnou práci v hodinách, např. písemné procvičování probírané látky!), tím méně se učitel bude muset zabývat tímto typem chování. Při práci ve dvojicích nebo i větších skupinkách nedochází ke klasickému vyrušování. Mluvit spolu je žádoucí, také pohyb je umožněn ve větší míře – když hyperaktivní dítě na chvilku vstane, udělá pár kroků a zas se vrátí ke skupině, mění polohy na židli – to všechno se při kooperativní výuce „ztratí“.

I při kooperativní výuce jsou ovšem chvíle, kdy učitel potřebuje pozornost celé třídy – např. při zadávání instrukce nebo při prezentaci výsledků jednotlivých skupin, takže i při tomto typu výuky může nastat např. opakované vykřikování, které ruší všechny. V duchu zásady přibírání dětí k řešení problémů můžeme použít následující postup.

1. V rozhovoru mezi čtyřma očima se dítěte zeptáme, co si myslí, že v jeho chování vadí vám a také dětem ve třídě.

2. Projevíme pochopení pro nesprávné projevy dítěte – Je pro tebe asi hodně těžké neříct něco hned, když tě to napadne. To se člověk někdy neudrží, chce, aby to slyšeli i ostatní.

3. Zeptáme se dítěte, jak odhaduje svoje možnosti co do ovládání nevhodného chování, o kterém je řeč. Kolikrát myslíš, že to za jednu hodinu nevydržíš a musíš vykřiknout? Pokud uvedený počet je přijatelný i pro nás, souhlasíme, pokud máme dojem, že je v moci dítěte větší ovládání, dáme návrh na nižší výskyt. Myslím si, že osmkrát je moc, to by znamenalo skoro každých pět – šest minut za hodinu. Co takhle třeba šestkrát?

4. Po dohodě na oboustranně přijatelném množství nevhodného chování navrhneme dítěti, aby si vybralo nějaké drobné předměty, které by mohlo mít na lavici a které by znázorňovaly počet domluvených nevhodných projevů, které potřebujeme snížit. Mohou to být vypálené sirky, fazole, kostičky, drobné mince apod. Pokaždé, když dítě vykřikne, jeden předmět odebere (např. dá do lavice, schová do penálu). Tak má před sebou neustále evidenci svého chování. Může se také domluvit gesto, které učitelka dotyčnému žákovi ukáže (nejčastěji počet prstů), aby mu ukázala, že i ona sleduje jeho snahu o ovládání.

5. Reakce učitelky by měly být jen popisné. Dnes jsi si vybral všechny možnosti, ale nepřekročil jsi je, nebo Dnes to bylo o jednu méně, než máme dohodu. Nepřipouštíme ovšem převádění nevybraných možností do dalších hodin nebo dnů. Rozhodně bychom se neměli dopouštět škodlivých pochval typu No vidíš, jaký jsi šikovný, vidíš, že to jde, když chceš! Ty vedou k tomu, že se dítě bude snažit takto chovat jen kvůli pochvale (ještě horší účinek by měla odměna ve smyslu nějakého obrázku na 1. stupni, či jedničky za snahu). Kdybychom s pochvalami či odměnami přestali, dítě by se zase vrátilo k starému způsobu chování.

Smyslem tohoto postupu je pomoci dítěti, aby dostalo svoje chování pod vlastní kontrolu, aby nebylo závislé na upozorňování a usměrňování zvenčí. Často se stává, že dítě si své domluvené možnosti „šetří“ a nevyčerpá je. Je potom možné domluvit se pro další období na snížení počtu (dítě ale musí opravdu vnitřně souhlasit, nátlak nic nezmůže).

Při sporadicky se vyskytujícím rušivém chování je možné používat místo hrozeb pozitivní výběr dvou možností. První možností je nastolení žádoucího chování, druhou možností pak určité opatření, které ovšem nesmí být prezentováno jako trest, ale jako příležitost k opětnému získání vlády nad svým chováním. Schéma této komunikační dovednosti je MŮŽEŠ… NEBO MŮŽEŠ… Není asi nutné zdůrazňovat, že tón hlasu musí být věcný nebo dokonce přátelský.

Můžeš zůstat ve své lavici a být potichu nebo si můžeš jít sednout do té volné lavice vzadu, tam bude pro tebe snazší se soustředit. Až si budeš jista, že už zvládneš mluvit jen s přihlášením, můžeš si zase sednout zpět.

4. Bez porozumění nelze dobře reagovat

Při nesprávném chování svých žáků se učitel hlavně snaží nějak „ustát“ situaci, sahá k efektivním i neefektivním reakcím, nicméně když náročná situace pomine, snaží se přemýšlet jak o možných příčinách toho chování, tak o vhodnosti a účinnosti vlastních reakcí. Podle psychiatra Rudolfa Dreikurse nám v tom přemýšlení a pochopení může pomoct uvědomění si vlastních pocitů, které nevhodné chování žáků v nás vyvolává. V jeho teorii se hovoří o tom, že nevhodné chování dětí lze rozdělit do čtyř skupin podle toho, jakého účelu chce dítě svým „zlobením“ dosáhnout. Takové chování má sice svůj cíl, ale nemusí být záměrné, tzn. že motivace k takovému chování probíhá na nevědomé úrovni.

1. Upoutání pozornosti

Být přijímán, být si jist, že mě ostatní berou, být pro ostatní důležitý – to je základní lidská potřeba. Děti ji mají uspokojovanou v různé míře. Jestliže dítě má doma málo pozornosti a není ani dobře začleněno do vrstevnické skupiny, má značný deficit v této potřebě. Samozřejmě přirozeným objektem, který mu tento nedostatek může vykompenzovat, je učitel. Děti raději upoutávají pozornost něčím pozitivním, pokud se jim to ale nedaří, a nikdo si jich nevšímá, zkoušejí to v nežádoucím směru. Nejčastěji se to projevuje vyrušováním, vykřikováním, šaškováním, vyžadováním pochvaly (Paní učitelko, mám to hezké?).

Dospělý v té chvíli většinou pociťuje podráždění, rozladění, nelibost, otrávenost. Nejsou to ještě nijak intenzivní pocity – signalizují nám, že důvodem chování dítěte bude právě potřeba pozornosti.

Běžné reakce jako napomínání, přesvědčování, vyčítání, domlouvání, někdy příkazy a vyhrožování, ale i rezignace (No ano, máš to hezké.), můžou pomoci na chvíli. Dítě dočasně přestane „zlobit“, později své chování zopakuje nebo vyzkouší něco jiného na upoutání pozornosti.

Častou, i když ne zcela plně uvědomovanou reakcí učitele je, že ve chvíli, když dítě „dá pokoj“, skoro ani nepohlédne v tu stranu, kde sedí. Tím se uzavírá bludný kruh – dítě dostává zpětnou vazbu, že když se chová dobře, nikdo se ho nevšímá, takže vlastně nemá jinou volbu, než si o pozornost říkat negativními projevy. Ty na dospělé zaberou vždy, když nic jiného, aspoň mu vynadají nebo ho potrestají – ale všimnou si ho!

Základní strategií je cíleně a programově dávat takovým dětem „drobné ale husté kapičky“ pozitivní pozornosti. Velmi dobře se k tomu hodí popis – Vidím, že už máš první příklad vypočítaný. Vidím, že tato věta je přeložená správně. Ale i: Možná, že bys našla i jiné řešení. Na nesprávné chování můžeme také reagovat jinak než dítě očekává, např. empatickou reakcí: (Možná, že bys teď chtěla, abych si tě víc všímala… Asi je pro tebe docela těžké nevykřiknout odpověď první.)

2. Získání moci

Direktivní a autoritativní výchova vede buď k poslušnosti nebo revoltě. Ať tak či tak, jde o to, že dítě uvěřilo, že základní vztahy mezi lidmi jsou nerovné – jeden člověk má moc nad druhým. Pro některé děti má poslušnost „znaménko plus“, takže bez odporu dělají, co jím druzí řeknou. Pro jiné děti je ale hodnota člověka spojena s mocí. To jsou děti, které chtějí, aby bylo stále „po jejich“, mají pocit, že mají hodnotu především tehdy, když samy rozhodují a dělají jen to, co samy chtějí (Nikdo mě nedonutí, abych to udělal.). Děti otevřeně „vyhlásí neposlušnost“: Já to dělat nebudu!

Ve chvíli, kdy se dítě staví do opozice, dospělý většinou pociťuje hněv větší či menší intenzity, pocit ohrožení vlastní pozice (tak to tedy ne!), někdy bezradnost.

Nejčastěji potom zazní příkazy, výhrůžky, sahá se k trestům, ale někdy také učitel reaguje rezignací (já nevím, co mám s tebou dělat) nebo se tváří, že se nic neděje.

Dítě sice pod hrozbou trestu udělá, co je po něm žádáno, přesto má pocit vítězství a samozřejmě můžeme čekat opakování nebo i stupňování takového chování.

Hlavní je ovládnout se, nerozzlobit se, vyhnout se konfliktu, boji o moc. Tím oslabujeme přesvědčení dítěte, že získat a mít moc je důležité, že se od toho odvozuje hodnota člověka.

Dobrým začátkem reakce je opět empatická reakce. Dáváme tím najevo, že rozumíme jeho chování: Možná, že by sis přál mít na věci větší vliv… Pak může následovat informace o smyslu požadované práce. Toto cvičení upevní používání správných předložek. Něco je třeba prostě zautomatizovat, abychom nemuseli o tom přemýšlet. Dobré je pokračovat výběrem – Chceš si udělat toto cvičení, nebo si vybereš jiné? Chceš to dělat sám, nebo s někým ve dvojici? Možnost výběru znamená určitý vliv, vlastní rozhodování, tedy to, co je pro vzdorující dítě důležité.

3. Touha pomstít se

Jsou děti, které ve svém mladém věku zažily už víc křivd, násilí a ponižování než někteří dospělí za celý život. Takové dítě je přesvědčené, že je nikdo nemá rád a chce ubližovat, tak jak jemu bylo ublíženo. To podstatné, co potřebuje učitel vědět, je, že takové děti se mstí v podstatě každému a za všechno, co až doposud prožili. Není to tedy osobní msta, cílem je vlastně  v ten moment zranit kohokoliv, kdo je právě po ruce. Ten, kdo je terčem krutého nebo zraňujícího chování dítěte, nemusí být jeho příčinou.

Většinou dítě obviňuje (vždycky druhým nadržujete), nadává, uráží (v takových sešmajdaných botách bych já nikdy nechodil), má zlomyslné poznámky.

Dospělý pociťuje většinou hodně silné emoce - zranění, hněv, nespravedlnost, (tohle jsem si nezasloužila), chuť to oplatit, použít trest také jako pomstu.

Účinná reakce je hodně těžká, protože emoce jsou rozbouřené. Spočívá v tom, že se snažíme ovládnout a skrýt své zranění, netrestat a neoplácet. Možná pomůže uvědomit si, že kdo chce druhého ranit, je sám hluboce zraněn.

K reakci můžeme použít empatickou reakci, pokud se na ni zmůžeme: Musíš být asi hodně naštvaný, když tohle říkáš…, případně: Věřím, žes mě nechtěl urazit…

Použít věty, které signalizují, že se nehodláme pouštět do boje: Tak tohle si myslíš…, Budu o tom chvilku přemýšlet. Na tohle mohou mít lidé různé názory…, Hm, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela…

Pokud se někdo vzmůže na humor ve spojení s technikou „otevřených dveří“, je to asi nejlepší řešení (A to ani nevíš, jaká jsem hnusná v soukromí, nebo Jó, sešmajdaný boty a obnošený šaty – to je módní hit.).

4. Projevy neschopnosti, bezmocnosti

Nejisté, zakřiknuté děti, se strachem z neúspěchu, děti s pocitem vlastní nedůležitosti odmítají pracovat, odmítají cokoliv jen zkusit. (Já nevím… Já to neumím… Já jsem tak nešikovný…). Takové děti se většinou vzdaly naděje, že mohou být v něčem úspěšné a proto se raději o nic ani nepokoušejí a dávají najevo, že se od nich nedá nic očekávat.

Dospělý pociťuje bezradnost, bezmoc, ale také zlost vůči dítěti, pocit profesionálního selhání., chuť to vzdát.

Nejčastěji se učitel snaží o povzbuzování: Jen to zkus, vždyť je to lehké, Tohle se přece naučí každý. Musíš se víc snažit, Ukaž, já ti pomůžu. Když řekneme dítěti (ovšem i dospělému) o něčem, co mu moc nejde, že je to lehké, dostaví se namísto chuti pustit se do toho více naopak chuť nedělat už nic (Ono je to prý lehké a mně to dá tolik práce!)

Začít s empatickou reakcí může pomoci uvolnit emoční napětí: Možná bys teď nejradši nechal všechno plavat a měl klid…

Z dalších reakcí je dobrý pozitivní popis jakékoliv drobnosti (Tenhle příklad je správně vykrácený) a dávání na výběr (Začneš sama nebo chceš, abych ze začátku u tebe byla?)

5. Opakované nevhodné chování

Jsou situace, kdy se žáci chovají nesprávně, a to opakovaně, i když jsme si dohodli nějaká pravidla, i když jsme vyjadřovali svůj nesouhlas já-výrokem.

Pro takové situace se hodí trochu komplexnější postup. Je třeba si na něj vyhradit čas a je možné ho dělat jak s jednotlivými žáky, tak se skupinou nebo i s celou třídou. Jeho podstatou je opět princip spoluúčasti dětí na řešení problému.

Nejdřív je třeba dětem říct, že chceme společně vyřešit určitý problém a stručně popsat postup. Pak se s nimi domluvíme na čase, který bude vyhovovat oběma stranám. Je to projevem respektu a partnerského přístupu. K této metodě budeme potřebovat papír – ve třídě je lepší balicí papír než tabule, aby se výsledek celého procesu mohl uschovat a eventuelně na něj v budoucnosti navázat.

Problémem, který potřebujeme řešit, může

Sdílet

Rozhovor s lektorkami R+R v internetovém časopise Velká epocha

Dne 12. 3. 2007 byl v internetovém časopise Velká epocha uveřejněn článek Respektovat a být respektován - rozhovor paní Zuzany Švábové s lektorkami stejnojmenného kurzu D. Nevolovou a J. Nováčkovou. Paní Švábová byla účastnicí kurzu pro veřejnost, které naše Společnost MKV pořádá v Praze. Viz http://www.velkaepocha.sk/content/view/2145/41/


Sdílet

Rizika soutěží ve skole

Jana Nováčková

Článek byl otištěn ve sborníku ze vzdělávacího soustředění pro školní metodiky prevence Olomouckého kraje na téma „Možnosti a meze ovlivňování rizikového chování ve školách“, které se konalo v Olomouci 5. – 6. února 2007. Pořádala katedra psychologie FF UP v Olomouci.


Sdílet

Rodiče by se měli k dětem chovat tak jako k dospělým, kterých si váží

Tuto větu uslyšíte na kurzech Respektovat a být respektován. S lektorkami tohoto kurzu v Čechách a spoluautorkami stejnojmenné knihy -  PhDr. Dobromilou Nevolovou a PhDr. Janou Nováčkovou hovořila Dana Tesková. Otištěno v časopise Aperio č. 2, 2007


Sdílet

S rešpektom k rešpektu

Rozhovor redaktorky Ivany Bánové s lektory a spoluautory knihy Respektovat a být respektován - Tatjanou a Pavlem Kopřivovými. Uveřejněno ve slovenském časopise Wellness č. 10, 2007 str. 34 - 40 (www.wellnessmagazin.sk.)


Sdílet

Kdo má problém – škola (učitel) se žákem, nebo žák se školou?

Jana Nováčková

Příspěvek přednesený na kulatém stole SKAV dne 19. 4. 2007, který byl věnovaný žákům s problémy.


Sdílet

Paní učitelko, on mi...

Jana Nováčková

Článek se zabývá řešením zcela běžných drobných konfliktů mezi žáky ve třídě. Psáno pro portál VÚP.


Sdílet

Komunitní kruh

Jana Nováčková

Článek o metodě komunitního kruhu psaný pro portál VÚP - vymezuje, co je a co není komunitní kruh, jaká má pravidla, jak tvořit otázky do komunitního kruhu.


Sdílet

Kooperativní učení jako metoda výuky

Jana Nováčková, Pavel Kopřiva, Dobromila Nevolová

Kapitola z publikace Školní vzdělávací program krok za krokem. Pomocník při sestavování vlastního školního vzdělávacího programu. Verlag Dashöfer, Praha 2005.


Sdílet

Chtít se učit je přirozené

Jana Nováčková

Tento článek byl psán pro časopis Sedmá generace (vydává Hnutí DUHA), do čísla zaměřeného na vzdělávání - ročník XIV., číslo 5/2005 (www.sedmagenerace.cz)


Sdílet

Stanovisko SKAV k problémům kázně ve školách

Na kulatém stole dne 28. 4. 2011, který byl reakcí na úmysl tehdejšího ministra školství J. Dobeše zavést "smlouvy s rodiči", přednesla Jana Nováčková stanovisko SKAV a v návaznosti na to měla prezentaci uvedenou v příloze.


Sdílet

Jaké jsou přednosti a rizika různých forem hodnocení žáka?

Jana Nováčková

Tento příspěvek byl přednesen na Kulatém stole na téma Hodnocení žáků ve škole dne 17. 2. 2005

   Kulaté stoly jsou pořádány vždy třetí čtvrtek v měsíci Stálou konferencí asociací ve vzdělávání (jejíž členem naše Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání také je) a SPV ÚVRŠ PedF UK. Kulaté stoly se konají v ZŠ Vodičkova od 10 do 12 hodin. Jsou pořádány vždy k jednomu tématu. V úvodu vystupují tři pozvaní odborníci k danému tématu, následuje diskuse. V příloze najdete plné znění příspěvku k tématu hodnocení.


Sdílet

Co je to výchovný vztah

Jana Nováčková

Psáno na vyžádání redakce Moderního vyučování jako komentář k článku dvou studentek. Leden 2005


Sdílet

Naučme se přistupovat k žákům jako k rovnocenným partnerům

V časopise Moderní vyučování byl v 1. čísle roku 2003 uveřejněn rozhovor šéfredaktorky J. Strakové se dvěma členkami Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání o jejich činnosti i o základních východiscích, na nichž jsou postaveny kurzy, které pořádají.


Sdílet

Učit děti sociálním a komunikačním dovednostem: prevence a zvládání konfliktů

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Já-výrok je užitečná komunikační dovednost. Článek popisuje způsoby, jak ho naučit děti.


Sdílet

Rizika odměn a pochval (nejen ve škole)

Jana Nováčková

Přáním většiny učitelů je, aby se děti o učení zajímaly, aby se chtěly učit a skutečně se i naučily. Realita však bývá jiná. Děti často nemají zájem učit se to, co jim ve škole předkládáme. Nudí se a zlobí. Potom nastoupí téměř zaklínací slůvko „motivace“. Mnozí učitelé, když se zamýšlejí nad tím, jak své žáky motivovat, sahají především k pochvalám, odměnám, dávání za vzor ostatním, k soutěžím, hrám, snaží se udělat učení zábavnější, ale také hrozí, přikazují, trestají…


Sdílet

Komunitní kruh a škola

Pavel Kopřiva

Článek byl publikován v r. 2000 v časopise Ratolest.


Sdílet

Klíčové oblasti vnitřní transformace školy a co by pro ni mohli udělat psychologové

Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Jarmila Rejlová, Dobromila Nevolová

Druhý příspěvěk přednesený na Klinickém dnu v r. 1999


Sdílet

Pojetí dítěte jako východisko vnitřní transformace školy

Jana Nováčková, Jarmila Rejlová, Dobromila Nevolová, Pavel Kopřiva

První ze dvou příspěvku předensených na Klinickém dnu v Lékařském domě v Praze v r. 1999

O potřebě změny vzdělávánímůžeme uvažovatz historického aspektu, z hlediska měnících se společenských kontextů a požadavků budoucnosti, tedy především z pohleduvzájemného vztahu vzdělávání a společnosti.


Sdílet

Integrace obsahu ve výuce

Jana Nováčková

Příspěvek přednesený na sjezdu Asociace školních psychologů v Trenčíně r. 1996


Sdílet

Model ITV (integrované tematické výuky) naděje i pro naše školství

Jana Nováčková

V roce 1995 vydalo nakladatelství Spirála knihu Susan Kovalikové a Karen Olsenové Integrovaná tematická výuka: model. Knihu přeložila  Jana Nováčková. Z této knihy je také termín mozkově kompatibilní vzdělávání, který jsem si dali do názvu naší společnosti.

Článek popisuje stručný obsah této knihy.


Sdílet

Úvahy o kázni

Jana Nováčková

Článek publikovaný na pokračování v Učitelských listech v r. 1995


Sdílet

Chybami se učíme chyby aneb Diktáty z pohledu teorie učení

Jana Nováčková

Článek nabízí trochu jiný pohled na diktáty a nabízí jiný přístup k zjištění, jak na tom dítě s pravopisem je...  


Sdílet

Úspěšné a neúspěšné školy na Novém Zélandě: v čem je rozdíl?

Jana Nováčková

Tento článek byl napsán v roce 1992, výsledky výzkumu, o němž referuje, jsou však stále platné.