Aktuality
respektovani.com
27.6.2017

V sekci Články najdete text příspěvku Jany Nováčkové na TEDxPrague ED dne 26. 7. 2017. Byl to první TED, který se věnoval vzdělávání. Počítá se s tím, že záznam bude umístěn na YouTube - budeme pak o tom informovat.

1.4.2016

Pořad o možnostech mediace mezi rodiči a školou si můžete poslechnout zde .  

 

 

10.3.2016

V sekci články je vložen příspěvek "Šikana a česká společnost", který byl otištěn 5. 3. 2016 v Lidových novinách v příloze Orientace. Autoři J. Nováčková, Z. Brož a O. Botlík se zamýšlejí nad autoritativní výchovou i vzděláváním jako živnou půdou šikany.


Další

Články
respektovani.com

Články

Sdílet

Jak vzdělávat děti smysluplně?

Příspěvek Jany Nováčková na TEDxPrague ED  26. 7. 2017. Tento TED byl poprvé u nás věnovaný vzdělávání.


Sdílet

Rozhovor pro Lidové noviny 27. 9. 2016

Rozhovor R. Kvačkové s J. Nováčkovou


Sdílet

Ak rodičia nezačnú žiadať lepšie školy, nebude ani ochota ich meniť

Rozhovor Zuzany Gránské s J. Nováčkovou pro Eduworld.sk - portál o vzdělávání a seberozvoji. https://eduworld.sk/cd/zuzana-granska/2338/jana-novackova-ak-rodicia-nezacnu-ziadat-lepsie-skoly-nie-je-ani-dovod-ich-ponukat



Sdílet

Škola dětem brání, aby se mohly učit

Dne 31. 5. 2016 vyšel v deníku MLADÁ FRONTA DNES rozhovor reportérky Radky Hrdinové s Janou Nováčkovou.


Sdílet

Děti by se bez známek obešly, mnoho rodičů zatím ne

Článek J. Nováčkové publikovaný v časopise Montessori pro rodinu č. 6 (duben 2016).


Sdílet

Mediace mezi rodiči a školou

24. 3. 2016 vysílalo Rádio Junior rozhovor s lektorkou R + R Soňou Rýdl, která je současně i mediátorkou, o možnostech využití mediace při problémech rodičů a školy. Poslechnout si ho můžete zde .



Sdílet

Šikana a česká společnost

5. 3. 2016 byl v Lidových novinách (v příloze Orientace) uveřejněn článek J. Nováčkové, Z. Brože a O. Botlíka reagující na aktuální případ šikany učitelky na třebešínské průmyslovce. Článek se zaměřuje na širší souvislosti autoritativní výchovy a vzdělávání, v nichž vidí živnou půdu šikany.

Šikana a česká společnost

Nám slušným Čechům se šikana hnusí. A co výchova, v níž chybí vzájemný respekt? Ta nejspíš ne. Ale měla by. Proč vlastně?

Česká veřejnost a média se o šikanu obvykle začnou zajímat, až když se objeví nějaký zvlášť odpudivý případ. Pozornost se soustřeďuje hlavně na agresory. Ale podstata tohoto neblahého jevu leží někde úplně jinde.

JANA NOVÁČKOVÁ, ZDENĚK BROŽ, OLDŘICH BOTLÍK

Veřejnost by šikanu ráda viděla jako jednání patologických jedinců, někdo je dokonce přesvědčen, že ani oběti nebývají tak úplně bez viny. Převládá zájem o to, kdo bude jak potrestán. Naopak vesměs postrádáme ochotu zabývat se blíže poměr ve skupině, v níž agresor či agresoři tráví řadu hodin týdně. Ve skupině, kde se všichni znají, ale přesto málokdo zasáhne. A nikoli hned. Znamená to totiž vzepřít se silnějšímu, nepřistoupit na jeho pravidla hry. Převažující typ výchovy u nás, v rodinách i ve školách, k tomu ovšem děti nevede. Děti mají poslouchat – nemají se co vzpírat.

Letošnímu případu z průmyslovky na pražském Třebešíně se tu záměrně věnovat nebudeme. Nejde nám totiž o to, co kdo udělal špatně tam, kde už šikanování propuklo. Za zásadní problém naopak pokládáme, co se nejspíš odehrávalo pět, deset nebo patnáct let předtím. Či ještě dříve. A taky jinde. U šikany je podstatné pochopit příčiny vzniku. Jinak se může stát, že nevhodnou snahou o zmírňování příznaků budeme ve skutečnosti přilévat olej do ohně. A brzy se pak setkáme s podobným ohavným skutkem – jenom se mu nebude říkat třebešínský.

Autoritativnost jako záruka – čeho?

Michal Kolář, přední český odborník na šikanu ve školách, charakterizuje šikanu v tomto prostředí jako situace, kdy jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci (viz Skrytý svět šikanování ve školách, Portál, 1997). Obecnější definice nazývá šikanou úmyslné jednání namířené proti jinému člověku, které útočí na jeho lidskou důstojnost. Nevylučuje tedy z okruhů agresorů a obětí ani dospělé a připouští – stejně jako Michal Kolář – agresi fyzickou i psychickou. Za charakteristický průvodní znak šikany se dále často pokládá nepoměr sil mezi agresorem a obětí, který může být fyzický, ale bývá zejména psychický.

Prostředí základní vojenské služby bylo pověstné mazáctvím – podle historika Prokopa Tomka s ním byla tiše srozuměna drtivá většina vojáků z povolání. Na civilních pracovištích má šikana formu například bossingu (nerovné zacházení a psychické pronásledování ze strany nadřízeného) nebo mobbingu (šikana ze strany ostatních zaměstnanců). Společným jmenovatelem jsou jeden či více agresorů, jedna či více obětí, ale také skupina, která všemu přihlíží – tedy mlčící, nezasahující svědci.

A ve školách? V citované knize Kolář napsal: „Zárodečné stupně šikanování (...) zamořují většinu formálních skupin ve školách a výchovných zařízeních, kde se praktikuje tradiční způsob pedagogické práce.“ (…) „Při uplatňování tradičního tzv. hierarchicko-autoritativního a obsahově direktivního přístupu si nemůže být žádný pedagog jist před rizikem erupce pokročilého stadia šikanování.“

Tato přímá a adresná slova si zaslouží bližší vysvětlení souvislostí, pro mnohé nejspíš překvapivých. Proč vlastně autor kritizuje „tradiční tzv. hierarchicko-autoritativní a obsahově direktivní přístup“ k výchově a výuce? Co na něm může být tak špatného? Vždyť ho většina Čechů zažila a zažívá na vlastní kůži. Mnozí dospělí ho uplatňují ve svých rodinách a vyžadují ho také od školy.

Vysvětlení se neobejde bez bližšího rozboru toho, jak člověk chápe své vztahy k ostatním lidem. Zda jako nadřazenost s podřazeností, nebo naopak jako rovnocennost.

S čím se kdo ztotožní

Mocenský model vztahů vychází z přesvědčení, že pokud má někdo postavení, sílu, rozum nebo dost peněz na to, aby mohl prosadit svou na úkor slabšího, pak to smí udělat. Díky své převaze se pokládá za nadřazeného a cítí se oprávněn tak konat. Někdy k prospěchu svému, jindy dokonce „pro dobro“ těch slabších a „méněcenných“. Od nich pak očekává, že ohnou hřbet a podřídí se mu.

Ani slabší strana nevidí na takovém uspořádání nic špatného – přijímá je. Nechá se bez vnitřního odporu řídit či ovládat silnějším. Mocenský model je ovšem ve skutečnosti hierarchický. Silný se nechává ovládat ještě silnějšími a slabší naopak vítá, když najde někoho ještě slabšího a může mu dát jeho „méněcennost“ pocítit. Tak to přece na světě chodí.

Na tomto místě musíme předejít zmatení pojmů. Existují samozřejmě prostředí s jasnou převahou hierarchických vztahů. Například armáda. Její bojeschopnost vyžaduje, aby vojáci přesně plnili rozkazy velitelů. Totéž platí o policistech, hasičích či záchranářích – i tam mohou na efektivitě řízení záviset lidské životy. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti ostatně najdeme ve většině oborů lidské činnosti. Bývají upraveny pomocí předpisů, které stanovují, kdo může za určitých situací jinému nařídit, aby něco vykonal. Na tom nemusí být nic špatného. O takové vztahy nám ovšem vůbec nejde.

Problém nastává, když člověk spojuje své nadřízené postavení s pocitem vlastní nadřazenosti, s přezíráním ostatních. Je velmi zajímavé, že schopností vnímat oba typy vztahů odděleně se některé národy významně liší. Geert Hofstede, holandský autor významné teorie národní kultury, zavedl pojem vzdálenosti k moci (power distance). Národy, které ji mají nízkou (třeba severské), sice rozumějí například potřebě mít ministry, avšak myslí si o nich, že by měli jezdit do práce tramvají. Nevidí důvod uctívat je a zahrnovat poctami jen kvůli jejich postavení, protože někdo tu práci holt dělat musí. Českou republiku Hofstede mezi severské země nezahrnuje, a to nejen kvůli poloze.

Respektující model vztahů vychází na rozdíl od modelu mocenského z přesvědčení, že druzí lidé mají stejnou lidskou hodnotu jako my sami. Lidé samozřejmě stejní nejsou, avšak jiné postavení například v práci, fyzické, duševní či sociální rozdíly z nich přece nedělají ani nadřazené, ani méněcenné bytosti. Respektující vztah znamená mít ohled na druhé – na mladší, starší i na vrstevníky. Na jejich potřeby, odlišnost a důstojnost. V jeho jádru je vnitřní přijetí principu, že nikdo nesmí být ponižován a nikdo by se ani sám ponižovat neměl. Je to vztah, v němž se věci nedějí na úkor žádné ze stran.

K jazyku mocensky orientovaných lidí patří hodnocení druhých, k respektujícímu jazyku spíše popisné vyjádření toho, co udělali či řekli a jak. Případně polemika s tím. Skvělým studijním materiálem jsou internetové diskuse.

Šikana není možná bez toho, že se šikanující ztotožní s mocenským modelem vztahů a přijme ho za svůj. A naopak, pokud se někdo ztotožní s respektujícím modelem vztahů, je vyloučeno, aby šikanoval jiného člověka.

Skutečné poselství výprasku

Převaha dospělého nad dítětem v některých oblastech je zjevná. Dospělí, kteří vnitřně souhlasí s mocenským modelem, nevidí z tohoto důvodu v dítěti stejně hodnotnou bytost. A ani ji vidět nemohou: i když ji milují, nepokládají ji za plnohodnotnou. To je podstatou autoritativní výchovy, která je ve středoevropském regionu rozšířená. Její pojetí jim umožňuje chovat se k dětem nadřazeně a mnohdy hůře než k dospělým. Zmatení pojmů ovšem musíme předejít i na tomto místě. Rovněž v životě rodiny nastávají občas situace, kdy jde o „bojeschopnost“, a je správné, aby dítě poslechlo rodiče na slovo. Rodič pak vydává svůj příkaz z pozice nadřízenosti – nikoli proto, aby dal dítěti najevo svůj pocit nadřazenosti. Takové situace však ve zdravé rodině nejsou nijak časté, protože není žádný důvod udržovat ji ve stavu „bojové pohotovosti“ nepřetržitě.

Chceme z dětí vychovat, předpokládejme, slušné a zodpovědné lidi. A také jim to patřičně zdůrazňujeme, když je trestáme, když od nás dostanou pohlavek nebo na ně křičíme. Bije-li matka své dítě za to, že zrovna nabančilo jinému dítěti, dává mu nechtěně, na rozdíl od svých úmyslů a slov, jimiž výprask doprovází, jednoznačnou lekci pro život: Fyzické násilí je přijatelné, ale musíš být silnější než ten druhý. Já jsem silnější, tak tě bít můžu – ty jsi slabší, a tak se musíš podřídit. První výhonek budoucí šikany může vzklíčit už tam, na pískovišti. Další okolnosti v životě dítěte se pak podílejí na tom, zda se stane její obětí, agresorem nebo jen svědkem, který ví, že podřizovat se silnějším je správné. Matka by ale pro budoucnost dítěte neudělala dobře ani hodnotícím odsudkem posilujícím význam mocenských vztahů: „Jsi hrozně zlý kluk. Tu hračku, kterou jsi mu vzal, ti za trest zase vezmu já.“

Může být vztah dospělého k dítěti vůbec jiný než mocenský? Může, pokud se dospělý mocenského jednání vědomě zřekne a dokáže vytvořit vztah důvěry a vzájemnosti. Hovoří se o respektující nebo demokratické výchově. Nezaměňujme ji však – z neznalosti – za (ne)výchovu, kdy dítě smí všechno. To je něco úplně jiného. Vše dovolující (ne)výchova může plodit agresory stejně jako výchova autoritativní. Pomoc dítěti při ohledávání hranic je podstatnou součástí výchovy. (Ne)výchova mu žádnou pomoc neposkytne. Dítě bude proto hranice snadno překračovat. I agresí, byť samo třeba v dětství ani cílem agrese nebylo. Testování hranic patří k dětskému zkoumání světa. Lze na ně reagovat buď mocenským, nebo respektujícím způsobem. Nezapomínejme při tom, že učení napodobováním patří k těm nejúčinnějším.

Podstatou respektujícího vztahu je ohled na potřeby i odlišnosti druhého. Respektující výchova musí brát ohled na vývojovou úroveň dítěte. Ale také na jeho potřebu bezpečí, autonomie, potřebu mít vliv, potřebu úcty a důstojnosti. Respektující rodič samozřejmě nenechá své dítě, aby nabančilo slabšímu, a učí ho řešit bez použití násilí i rozmíšky se stejně silným dítětem: „Druhé bít nesmíme. Když se nám něco nelíbí, můžeme to říct. Vidím, že si oba chcete hrát se stejnou hračkou. Tak jak to uděláte, kluci?“ Respektujících komunikačních i výchovných nástrojů, které fungují, je opravdu dost. Poskytují současně velmi dobrou výbavu dětem samotným, až se jednou budou chtít zastat oběti šikany, aniž by agresi hrotily.

Představme si výuku sebeobrany

„Tradiční obsahově direktivní přístup“ k výuce znamená, že žáci nemají téměř žádný vliv na to, co mají ve škole dělat. Mohou snad jen nedělat, co po nich škola žádá, a předstírat opak. A tohle se naučili velmi dobře – na rozdíl od záplavy učiva, které se ve školách „probírá“ nesmyslně rychlým tempem. Deset let stará reforma je v tom ovšem nevinně. Umožňovala dokonce velmi zásadní redukci učiva, převážná většina škol ji však nevyužila. Jejich učitelé mají zjevně mylnou představu o cílech své práce: zjednodušeně řečeno přelít co nejvíce poznatků z učebnic do hlav žáků. Je za tím cítit také alibismus. Čím více jich budou přelévat, tím obtížnější pozici přece bude mít každý, kdo by chtěl jejich práci něco vytýkat. Takové „probírání“ učiva ovšem zaujme málokterého žáka. Představme si, jak by „tradiční česká škola“ vyučovala sebeobranu. Hned v září by se začalo tříděním bojových umění, například zda využívají zbraň a jakou. Dále by učitel velmi abstraktně definoval způsoby boje: například údery, kopy, páky, úchopy, porazy, ale i speciální taktické prvky jako ústup či slovní sebeobranu. Je třeba znát správné názvy kimon i pásků označujících výkonnostní stupně a také jména přeborníků ve všech váhových kategoriích. To vše se přece může žákům někdy hodit. Školní rok už téměř končí, ale žáci pořád ještě nestáli na žíněnce. Zato už psali písemku z juda a dva zaškrtávací testy: jeden z karate a druhý z kickboxu. Čtvrtině z nich hrozí, že ze sebeobrany propadnou – včetně Aničky s Honzou, kteří už mají zelený pásek v taekwondo. Ti dva se také jako jediní ze třídy umějí bránit, což by například potenciální oběť šikany jistě využila. Nenaučili se to však ve škole, ale po večerech v oddílu.

„Tradiční hierarchicko-autoritativní přístup“ k výuce žáky na žíněnku nepustí. Nehledá cesty, jak je zaujmout, protože na to při přemíře učiva není čas. Kvůli vysokému stupni jeho abstraktnosti to ani není možné. Nezbývá než hledat cesty, jak žáky donutit k učení, které většině z nich připadá nesmyslné. Řada žáků se takovému nátlaku podřídí. Vzdají se své svrchovanosti. Smíří se s tím, že za ně jiní rozhodují o tom, co, kdy a jak mají vykonat. Děti nejsou vedeny ke skutečné zodpovědnosti. Jsou motivovány k plnění příkazů, které je zajišťováno mocenskými prostředky (například známkami, poznámkami nebo Damoklovým mečem přijímacích a závěrečných zkoušek). Není to koneckonců nic jiného, než k čemu je řada z nich naprogramována z rodiny, která na těchto postupech neshledává nic špatného.

Ve třídě je vždycky někdo nějak silnější. A někdo nějak slabší. Tvoří-li třídu převážně jedinci vychovaní mocensky, má šikana dveře otevřené. Může probíhat před očima mlčící většiny, neboť děti, které jsou navyklé poslouchat, se silnějším nevzepřou, ani když cítí, že se děje něco nesprávného. Některé se možná dokonce přidají.

Cesta k samostatnosti

Může však škola vůbec fungovat jinak než mocensky? Tuto otázku často kladou například učitelé nebo rodiče starších žáků. Obvykle si totiž ihned představí skupinu dětí, kterou znají z vlastní zkušenosti a která po řadu let zažívala především přístup mocenský. S tou už se skutečně dá pohnout jen s vynaložením velkého úsilí. Demokratická škola však fungovat může, dokonce i tehdy, když většina žáků nepřichází z příliš podnětného prostředí. Takové školy u nás existují a jsou úspěšné nejen tím, že se v nich šikana a další sociálně patologické jevy vyskytují jen výjimečně. Jejich žáky výuka zajímá a dosahují dobrých výsledků. V respektující škole totiž rychle vycítí, že mohou učitelům důvěřovat a nemusejí složitě zastírat, že něco nevědí nebo něčemu nerozumějí. Vzájemná důvěra je předpokladem dobrých vztahů a úspěšného učení. Neplatí to jen o důvěře mezi dětmi a učiteli – děti potřebují cítit vzájemnou důvěru i mezi sebou. Ta se ovšem nerodí sama od sebe, ale ve škole je o ni třeba cíleně pečovat. Osvědčených metod má respektující škola dostatek. Čas strávený v respektující škole žáci využívají mnohem lépe, neboť se zabývají tím, co je opravdu zajímá. Mohou to být Přemyslovci, ruchovci nebo žahavci, ale nemusejí. Něčím se žáci zabývat musejí, ale na tom, co to konkrétně je, téměř nezáleží. Žáci mají především pochopit, co je skutečné učení, a osvojit si ho. Aby se uměli učit sami. Musejí se naučit aktivně zkoumat své okolí, přemýšlet o něm, získávat poznatky, pořádat si je v hlavě a postupně si tak vytvářet stále složitější a pravdivější obraz světa a jeho přírodních i společenských zákonitostí. V takovém učení má podstatné místo spolupráce a komunikace. Podmínkou úspěchu je, že obsah je přiměřený úrovni chápání žáků. Žáci ve škole nezlobí jen z nevychovanosti nebo lenosti, ale hlavně z nudy zažívané při nesrozumitelně podaném či nesmyslném učivu. Případně kvůli pocitu bezmocnosti.

V respektující škole se žáci postupně učí podílet se na rozhodování o důležitých věcech a nést za taková rozhodnutí spoluodpovědnost. A také odpovědnost za své chování i učení. Problémy s jejich motivovaností jsou v ní mnohem menší než ve škole autoritativní a také se jinak řeší. Nejde o to, jak žáka „zlomit“, nýbrž jak ho přivést ke schopnosti „řídit se sám“. Rozdíly jsou patrné i na klimatu školy – je bezpečné. Kdyby se nějaký žák pokoušel šikanovat ve třídě, kde by všechny ostatní děti byly vychovány k respektování ostatních, neměl by nejmenší šanci. Nejen proto, že by nenašel publikum.

Když ono je to tak pohodlné

V roce 1961 začal psycholog Stanley Milgram z Yaleovy univerzity hledat odpověď na tehdy aktuální otázku: Je možné, že Eichmann a tolik dalších pachatelů holokaustu „jen“ plnilo rozkazy? Milgram vystavil pokusné osoby velkému dilematu. Odborná autorita je žádala o něco, co se tvářilo jako prospěšné vědě, ale bylo v rozporu s morálními hodnotami: ubližovat druhým. Dochované záznamy těchto dnes již klasických experimentů ukazují, že pokusné osoby byly ve velkém stresu – vzdychaly, potily se, snažily se poukazovat na morální aspekt situace (bolest způsobovanou domnělými elektrickými šoky o napětí až 450 V). Přesto se celkem 65 procent účastníků experimentu podřídilo autoritě a stisklo tlačítko u štítku s nejvyšším napětím. Ubližování samotnému se nevzepřel nikdo.

Lokajská podřízenost autoritám a slepá poslušnost bez odpovědnosti jsou mnohem pohodlnější než samostatné rozhodování s odpovědností za důsledky. Jejich nebezpečnost pro společnost je ovšem značná. To když vrchnost není zrovna paní kněžna z Babičky. Když se třeba rozhodne zneužívat strach, který je lokajské nátuře vlastní, a začne ty slepě poslušné hecovat. Třeba proti odlišným nebo proti těm, kteří mají vlastní názor a rozhodují se sami.

Snížit míru lokajství

Demokratické výchově ve škole brání především to, nač upozornil Milgram: míra lokajství je ve společnosti řádově vyšší, než odhadovali renomovaní odborníci. I potom se ji mnozí pokoušeli zpochybnit. Zarážející výsledky pokusu však byly mnohokrát potvrzeny v různých zemích, například v Německu dokonce hodnotou přes 80 procent. Míra lokajství nepochybně souvisí také s tím, jak jsme byli vychováváni a vzděláváni my sami, a s tím, jak vychováváme a vzděláváme své děti. Začít ji snižovat znamená začít měnit prostředí, které žáky k šikaně vede, na prostředí, ve kterém ostatní proti šikaně aktivně vystoupí. Prolomit začarovaný kruh.

Jak probíhá změna školy, v níž převládají mocenské vztahy, na školu respektující? Trvá dlouho a musí být dobrovolná. Vedení školy, učitelé i rodiče postupně mění své uvažování o cílech výchovy a vzdělávání, spolupráce mezi učiteli i dlouhodobá práce učitelů s žáky a jejich rodiči mají silnou podporu. Nejde to zařídit shora ani plošně – ministerstvo školství je v tom téměř bezmocné. Nicméně může a mělo by dávat hlasitě najevo, že cesta za studijními výsledky nesmí být na úkor pocitu bezpečí ani ohrožovat budování respektujících mezilidských vztahů.

Jana Nováčková je psycholožka, spoluautorka knihy a kurzu Respektovat a být respektován.

Zdeněk Brož je přes 25 let ředitelem Základní školy Chrudim, Dr. J. Malíka.

Oldřich Botlík se více než 20 let věnuje zjišťování výsledků vzdělávání v projektu Kalibro.


Sdílet

Pochvaly a tresty za vysvědčení? Spíše si s dětmi promluvte a oslavte pololetí.

Pražský deník 28. 1. 2016

Václava Burdová

Praha – Pololetí končí. Ve většině pražských škol se dnes rozdává vysvědčení. Pro někoho radost, pro jiného trauma. Jak se vypořádat se známkami své ratolesti? A proč je špatné děti trestat, ale i chválit? O vysvědčení, hodnocení 
a známkování dětí jsme se bavili s psycholožkou Janou Nováčkovou. Proč podle ní známky dětem spíše škodí, místo, aby je motivovaly?


Sdílet

Odmeny a tresty do školy nepatria

Rozhovor s J. Nováčkovou pro časopis DOBRÁ ŠKOLA, ročník VII/5, leden 2016


Sdílet

Rozhovor na DVTV: M. Veselovský se ptá J. Nováčkové

Rozhovor najdete na:

http://video.aktualne.cz/dvtv/novackova-skola-vyvolava-v-detech-stres-a-ohrozeni-podcenuji/r~c2dca7f69f4f11e58f750025900fea04/

11. 12. 2015 | Jen promile dětí reaguje na neustálé srovnávání pozitivně, nejčastější je rezignace, navíc to vede ke zhoršení vztahů ve škole, říká psycholožka Jana Nováčková. Chválení dětí může být kontraproduktivní, důležitá je prý zpětná vazba. Odměna je podle ní jako úplatek. Nováčková taky tvrdí, že zlepšování českého školství brání učitelé i rodiče.



Sdílet

Rozhovor J. Nováčkové pro server iDNES.cz

http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-janou-novackovou-dgx-/domaci.aspx?c=A151114_145417_domaci_zt

29. 11. 2015

Systém odměn a trestů, na kterém jsou založeny tradiční školy, způsobuje podle psycholožky Jany Nováčkové závislost dětí na autoritách. „Dítě nebude dělat to, co by samo chtělo, ale jen to, čím se zavděčí dospělému, aby získalo pochvalu,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz. Děti podle ní při učení nepotřebují zásahy dospělých, jen jejich pozornost.


Sdílet

Konference Svobodné vzdělávání 13. 11. 2015 - příspěvěk Jany Nováčkové

Nevzdělanost v otázkách vzdělávání je velká

Jana Nováčková

Že je s naším školstvím něco hodně v nepořádku, jsem si uvědomila brzo po nástupu do svého prvního zaměstnání – do pedagogicko psychologické poradny. Vlastně jsme v poradně převážně řešili problémy, které by nenastaly, nebýt školy. Zakázka byla vždy stejná: udělejte něco s tím dítětem nebo mu dejte papír, že ho můžeme nějak pardonovat.


Sdílet

Rozhovor s Janou Nováčkovou při příležitosti převzetí ocenění společnosti EDUin 25. 11. 2014

Jana Nováčková: Cesta k lepší škole nevede přes omezování různosti

Přinášíme rozhovor s Janou Nováčkovou, členkou a lektorkou Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání, nestorkou české psychologie a poradenství v oblasti dalšího vzdělávání učitelů. Činíme tak u příležitosti jejího včerejšího uvedení do Auly slávy v rámci 2. ročníku cen Eduína za inovace ve vzdělání.


Sdílet

Rozhovor s Janou Nováčkovou o respektu ve vzdělávání

Rozhovor pro web Svoboda učení v březnu 2013   http://www.svobodauceni.cz/clanek/rozhovor-s-janou-novackovou


Sdílet

Výchova s rešpektom dáva dieťaťu aj hranice, aj sebaúctu

Rozhovor redaktorky Moniky Bóthové s Janou Nováčkovou pro časopis Dieťa - listopad 2012


Sdílet

„Vedlejší účinky“ tradiční základky

Jana Nováčková

V inzerátech se žádá od zaměstnanců samostatnost, flexibilita, komunikativnost, schopnost týmové práce, tvořivost… – kde to má ale absolvent tradiční ZŠ vzít, když se učí závislosti na autoritě a vnější motivaci, rigiditě, mlčení, individualismu, přesnému plnění zadání?

Příspěvek přednesený na konferenci Svoboda naŽivo konané 8. 11. 2012 v Praze můžete shlédnout na

http://www.youtube.com/watch?v=BnOLxfnMsnc

V příloze najdete prezentaci použitou v příspěvku.


Nováčková-konference-Svoboda-na-živo.ppt


Sdílet

Netrestat dítě neznamená nedělat nic

Rozhovor s Janou Nováčkovou pro časopis Instinkt v květnu 2012


Sdílet

Jak se žije ve stínu úspěšnějších…

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - srpen 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Jsou dnešní děti jiné?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červenec 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see


Sdílet

Když dítětem cloumají emoce…

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - květen 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Aby z nakupování nebyl horor

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - únor 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Námět na novoroční předsevzetí: denně vydržet hodinu bez pokynů

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - leden 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Tah dámou - téma škola

Dne 3. 9. 2011 se Jana Nováčková účastnila diskusního pořadu ČT Tah dámou.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10315089302-tah-damou/211411058160030/



Sdílet

Vše záleží na přístupu jednoho k druhému

Rozhovor redaktorky Barbary Hansen Čechové s Janou Nováčkovou o změněném chování žáků ve škole a co s tím můžou dělat učitelé. Článek byl publikován v časopise Rodina a škola v únoru 2011.


Sdílet

Dárky nebo úplatky?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - prosinec 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

A proč to mám dělat zase já?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - listopad 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Kdo má dobrou sebeúctu, nebude dělat věci, kterými by klesl ve vlastních očích

Jana Nováčková

Psáno pro webový magazin Little Modernist -říjen 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Abychom se z dovolené všichni vrátili zdraví...

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červenec 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Je nutné kazit oslavu Dne dětí soutěžemi?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červen 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see


Sdílet

Porozumět zákonitostem vývoje dětí může pro rodiče být velká úleva

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - duben 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek

Jana Nováčková

Příspevek přednesený na TEDxPrague 2010.

http://www.tedxprague.cz/videa/rocnik/tedx2010/vzdelavani/v/jak-se-z-touhy-ucit-se-stane-sberatelstvi-znamek

 



Sdílet

Partnerský vztah není o tom, že mají všichni stejná práva nebo možnosti ve všem.

Rozhovor Z. Ježkové se spoluautorkomi knihy Respektovat a být respektován D. Nevolovou a J. Nováčkovou v časopise MÁMA A JÁ v lednu 2010


Sdílet

Respektující výchova očima (mírně) poučeného rodiče

Článek Zuzany Ježkové, redaktorky časopisu MÁMA A JÁ, která absolvovala kurz Respektovat a být respektován. (MÁMA A JÁ, ročník V, č. 1, leden 2010)


Sdílet

Znalosti o mozku mohou pomoci lépe vyučovat

Jana Nováčková

Článek byl psán pro projekt Místo pro život - Environmentální prvek, který realizuje Občanské sdružení za životní prostředí regionu Hřiměždice, Nečín, Obory a Základní škola a Mateřská škola Nečín. Projekt si klade za cíl nabídnout dětem a učitelům didaktický program začlenění krajinných, historických a architektonických prvků do výuky moderními aktivními metodami učení. Více na www.mistoprozivot.cz


Sdílet

Rešpektovať a byť rešpektovaný

Rozhovor pro slovenský časopis Dieťa s manžely Kopřivovými, lektory kurzu R+R na Moravě. Říjen 2009


Sdílet

Děti potřebují respekt

Rozhovor s manžely Kopřivovými pro časopis Děti a my (č. 2/2008)


Sdílet

Každý člověk potřebuje uznání od druhých

Rozhovor M. Těthalové s manželi Kopřivovými otištěný v časopisu Informatorium 3 - 8 č. 9, 2008.


Sdílet

Trestání dětí ohrožuje jejich vývoj i tehdy, když nekončí týráním.

Tatjana a Pavel Kopřivovi

Článek byl otištěn v časopise PSYCHOLOGIE DNES. č. 10, říjen 2008


Sdílet

Jak má učitel dobře a účinně řešit konflikty a předcházet jim

Jana Nováčková

Text byl napsán v rámci projektu "Centrum inovativního vzdělávání" PedF UP v Olomouci v r. 2007.


Sdílet

Rozhovor s lektorkami R+R v internetovém časopise Velká epocha

Dne 12. 3. 2007 byl v internetovém časopise Velká epocha uveřejněn článek Respektovat a být respektován - rozhovor paní Zuzany Švábové s lektorkami stejnojmenného kurzu D. Nevolovou a J. Nováčkovou. Paní Švábová byla účastnicí kurzu pro veřejnost, které naše Společnost MKV pořádá v Praze. Viz http://www.velkaepocha.sk/content/view/2145/41/


Sdílet

Rizika soutěží ve skole

Jana Nováčková

Článek byl otištěn ve sborníku ze vzdělávacího soustředění pro školní metodiky prevence Olomouckého kraje na téma „Možnosti a meze ovlivňování rizikového chování ve školách“, které se konalo v Olomouci 5. – 6. února 2007. Pořádala katedra psychologie FF UP v Olomouci.


Sdílet

Rodiče by se měli k dětem chovat tak jako k dospělým, kterých si váží

Tuto větu uslyšíte na kurzech Respektovat a být respektován. S lektorkami tohoto kurzu v Čechách a spoluautorkami stejnojmenné knihy -  PhDr. Dobromilou Nevolovou a PhDr. Janou Nováčkovou hovořila Dana Tesková. Otištěno v časopise Aperio č. 2, 2007


Sdílet

S rešpektom k rešpektu

Rozhovor redaktorky Ivany Bánové s lektory a spoluautory knihy Respektovat a být respektován - Tatjanou a Pavlem Kopřivovými. Uveřejněno ve slovenském časopise Wellness č. 10, 2007 str. 34 - 40 (www.wellnessmagazin.sk.)


Sdílet

Kdo má problém – škola (učitel) se žákem, nebo žák se školou?

Jana Nováčková

Příspěvek přednesený na kulatém stole SKAV dne 19. 4. 2007, který byl věnovaný žákům s problémy.


Sdílet

Paní učitelko, on mi...

Jana Nováčková

Článek se zabývá řešením zcela běžných drobných konfliktů mezi žáky ve třídě. Psáno pro portál VÚP.


Sdílet

Komunitní kruh

Jana Nováčková

Článek o metodě komunitního kruhu psaný pro portál VÚP - vymezuje, co je a co není komunitní kruh, jaká má pravidla, jak tvořit otázky do komunitního kruhu.


Sdílet

Kooperativní učení jako metoda výuky

Jana Nováčková, Pavel Kopřiva, Dobromila Nevolová

Kapitola z publikace Školní vzdělávací program krok za krokem. Pomocník při sestavování vlastního školního vzdělávacího programu. Verlag Dashöfer, Praha 2005.


Sdílet

Chtít se učit je přirozené

Jana Nováčková

Tento článek byl psán pro časopis Sedmá generace (vydává Hnutí DUHA), do čísla zaměřeného na vzdělávání - ročník XIV., číslo 5/2005 (www.sedmagenerace.cz)


Sdílet

Stanovisko SKAV k problémům kázně ve školách

Na kulatém stole dne 28. 4. 2011, který byl reakcí na úmysl tehdejšího ministra školství J. Dobeše zavést "smlouvy s rodiči", přednesla Jana Nováčková stanovisko SKAV a v návaznosti na to měla prezentaci uvedenou v příloze.


Sdílet

Jaké jsou přednosti a rizika různých forem hodnocení žáka?

Jana Nováčková

Tento příspěvek byl přednesen na Kulatém stole na téma Hodnocení žáků ve škole dne 17. 2. 2005

   Kulaté stoly jsou pořádány vždy třetí čtvrtek v měsíci Stálou konferencí asociací ve vzdělávání (jejíž členem naše Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání také je) a SPV ÚVRŠ PedF UK. Kulaté stoly se konají v ZŠ Vodičkova od 10 do 12 hodin. Jsou pořádány vždy k jednomu tématu. V úvodu vystupují tři pozvaní odborníci k danému tématu, následuje diskuse. V příloze najdete plné znění příspěvku k tématu hodnocení.


Sdílet

Co je to výchovný vztah

Jana Nováčková

Psáno na vyžádání redakce Moderního vyučování jako komentář k článku dvou studentek. Leden 2005


Sdílet

Naučme se přistupovat k žákům jako k rovnocenným partnerům

V časopise Moderní vyučování byl v 1. čísle roku 2003 uveřejněn rozhovor šéfredaktorky J. Strakové se dvěma členkami Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání o jejich činnosti i o základních východiscích, na nichž jsou postaveny kurzy, které pořádají.


Sdílet

Učit děti sociálním a komunikačním dovednostem: prevence a zvládání konfliktů

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Já-výrok je užitečná komunikační dovednost. Článek popisuje způsoby, jak ho naučit děti.


Sdílet

Rizika odměn a pochval (nejen ve škole)

Jana Nováčková

Přáním většiny učitelů je, aby se děti o učení zajímaly, aby se chtěly učit a skutečně se i naučily. Realita však bývá jiná. Děti často nemají zájem učit se to, co jim ve škole předkládáme. Nudí se a zlobí. Potom nastoupí téměř zaklínací slůvko „motivace“. Mnozí učitelé, když se zamýšlejí nad tím, jak své žáky motivovat, sahají především k pochvalám, odměnám, dávání za vzor ostatním, k soutěžím, hrám, snaží se udělat učení zábavnější, ale také hrozí, přikazují, trestají…


Sdílet

Komunitní kruh a škola

Pavel Kopřiva

Článek byl publikován v r. 2000 v časopise Ratolest.


Sdílet

Klíčové oblasti vnitřní transformace školy a co by pro ni mohli udělat psychologové

Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Jarmila Rejlová, Dobromila Nevolová

Druhý příspěvěk přednesený na Klinickém dnu v r. 1999


Sdílet

Pojetí dítěte jako východisko vnitřní transformace školy

Jana Nováčková, Jarmila Rejlová, Dobromila Nevolová, Pavel Kopřiva

První ze dvou příspěvku předensených na Klinickém dnu v Lékařském domě v Praze v r. 1999

O potřebě změny vzdělávánímůžeme uvažovatz historického aspektu, z hlediska měnících se společenských kontextů a požadavků budoucnosti, tedy především z pohleduvzájemného vztahu vzdělávání a společnosti.


Sdílet

Integrace obsahu ve výuce

Jana Nováčková

Příspěvek přednesený na sjezdu Asociace školních psychologů v Trenčíně r. 1996


Sdílet

Model ITV (integrované tematické výuky) naděje i pro naše školství

Jana Nováčková

V roce 1995 vydalo nakladatelství Spirála knihu Susan Kovalikové a Karen Olsenové Integrovaná tematická výuka: model. Knihu přeložila  Jana Nováčková. Z této knihy je také termín mozkově kompatibilní vzdělávání, který jsem si dali do názvu naší společnosti.

Článek popisuje stručný obsah této knihy.


Sdílet

Úvahy o kázni

Jana Nováčková

Článek publikovaný na pokračování v Učitelských listech v r. 1995


Sdílet

Chybami se učíme chyby aneb Diktáty z pohledu teorie učení

Jana Nováčková

Článek nabízí trochu jiný pohled na diktáty a nabízí jiný přístup k zjištění, jak na tom dítě s pravopisem je...  


Sdílet

Úspěšné a neúspěšné školy na Novém Zélandě: v čem je rozdíl?

Jana Nováčková

Tento článek byl napsán v roce 1992, výsledky výzkumu, o němž referuje, jsou však stále platné.