Aktuality
respektovani.com
27.6.2017

V sekci Články najdete text příspěvku Jany Nováčkové na TEDxPrague ED dne 26. 7. 2017. Byl to první TED, který se věnoval vzdělávání. Záznam bude umístěn na YouTube začátkem září.

1.4.2016

Pořad o možnostech mediace mezi rodiči a školou si můžete poslechnout zde .  

 

 

10.3.2016

V sekci články je vložen příspěvek "Šikana a česká společnost", který byl otištěn 5. 3. 2016 v Lidových novinách v příloze Orientace. Autoři J. Nováčková, Z. Brož a O. Botlík se zamýšlejí nad autoritativní výchovou i vzděláváním jako živnou půdou šikany.


Další

Články
respektovani.com

Články

Sdílet

Jak vzdělávat děti smysluplně?

Příspěvek Jany Nováčková na TEDxPrague ED  26. 7. 2017. Tento TED byl poprvé u nás věnovaný vzdělávání.


Sdílet

Rozhovor pro Lidové noviny 27. 9. 2016

Rozhovor R. Kvačkové s J. Nováčkovou


Sdílet

Ak rodičia nezačnú žiadať lepšie školy, nebude ani ochota ich meniť

Rozhovor Zuzany Gránské s J. Nováčkovou pro Eduworld.sk - portál o vzdělávání a seberozvoji. https://eduworld.sk/cd/zuzana-granska/2338/jana-novackova-ak-rodicia-nezacnu-ziadat-lepsie-skoly-nie-je-ani-dovod-ich-ponukat



Sdílet

Škola dětem brání, aby se mohly učit

Dne 31. 5. 2016 vyšel v deníku MLADÁ FRONTA DNES rozhovor reportérky Radky Hrdinové s Janou Nováčkovou.


Sdílet

Děti by se bez známek obešly, mnoho rodičů zatím ne

Článek J. Nováčkové publikovaný v časopise Montessori pro rodinu č. 6 (duben 2016).


Sdílet

Mediace mezi rodiči a školou

24. 3. 2016 vysílalo Rádio Junior rozhovor s lektorkou R + R Soňou Rýdl, která je současně i mediátorkou, o možnostech využití mediace při problémech rodičů a školy. Poslechnout si ho můžete zde .



Sdílet

Šikana a česká společnost

5. 3. 2016 byl v Lidových novinách (v příloze Orientace) uveřejněn článek J. Nováčkové, Z. Brože a O. Botlíka reagující na aktuální případ šikany učitelky na třebešínské průmyslovce. Článek se zaměřuje na širší souvislosti autoritativní výchovy a vzdělávání, v nichž vidí živnou půdu šikany.


Sdílet

Pochvaly a tresty za vysvědčení? Spíše si s dětmi promluvte a oslavte pololetí.

Pražský deník 28. 1. 2016

Václava Burdová

Praha – Pololetí končí. Ve většině pražských škol se dnes rozdává vysvědčení. Pro někoho radost, pro jiného trauma. Jak se vypořádat se známkami své ratolesti? A proč je špatné děti trestat, ale i chválit? O vysvědčení, hodnocení 
a známkování dětí jsme se bavili s psycholožkou Janou Nováčkovou. Proč podle ní známky dětem spíše škodí, místo, aby je motivovaly?


Sdílet

Odmeny a tresty do školy nepatria

Rozhovor s J. Nováčkovou pro časopis DOBRÁ ŠKOLA, ročník VII/5, leden 2016


Sdílet

Rozhovor na DVTV: M. Veselovský se ptá J. Nováčkové

Rozhovor najdete na:

http://video.aktualne.cz/dvtv/novackova-skola-vyvolava-v-detech-stres-a-ohrozeni-podcenuji/r~c2dca7f69f4f11e58f750025900fea04/

11. 12. 2015 | Jen promile dětí reaguje na neustálé srovnávání pozitivně, nejčastější je rezignace, navíc to vede ke zhoršení vztahů ve škole, říká psycholožka Jana Nováčková. Chválení dětí může být kontraproduktivní, důležitá je prý zpětná vazba. Odměna je podle ní jako úplatek. Nováčková taky tvrdí, že zlepšování českého školství brání učitelé i rodiče.



Sdílet

Rozhovor J. Nováčkové pro server iDNES.cz

http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-janou-novackovou-dgx-/domaci.aspx?c=A151114_145417_domaci_zt

29. 11. 2015

Systém odměn a trestů, na kterém jsou založeny tradiční školy, způsobuje podle psycholožky Jany Nováčkové závislost dětí na autoritách. „Dítě nebude dělat to, co by samo chtělo, ale jen to, čím se zavděčí dospělému, aby získalo pochvalu,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz. Děti podle ní při učení nepotřebují zásahy dospělých, jen jejich pozornost.


Sdílet

Konference Svobodné vzdělávání 13. 11. 2015 - příspěvěk Jany Nováčkové

Nevzdělanost v otázkách vzdělávání je velká

Jana Nováčková

Že je s naším školstvím něco hodně v nepořádku, jsem si uvědomila brzo po nástupu do svého prvního zaměstnání – do pedagogicko psychologické poradny. Vlastně jsme v poradně převážně řešili problémy, které by nenastaly, nebýt školy. Zakázka byla vždy stejná: udělejte něco s tím dítětem nebo mu dejte papír, že ho můžeme nějak pardonovat.


Sdílet

Rozhovor s Janou Nováčkovou při příležitosti převzetí ocenění společnosti EDUin 25. 11. 2014

Jana Nováčková: Cesta k lepší škole nevede přes omezování různosti

Přinášíme rozhovor s Janou Nováčkovou, členkou a lektorkou Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání, nestorkou české psychologie a poradenství v oblasti dalšího vzdělávání učitelů. Činíme tak u příležitosti jejího včerejšího uvedení do Auly slávy v rámci 2. ročníku cen Eduína za inovace ve vzdělání.


Sdílet

Rozhovor s Janou Nováčkovou o respektu ve vzdělávání

Rozhovor pro web Svoboda učení v březnu 2013   http://www.svobodauceni.cz/clanek/rozhovor-s-janou-novackovou


Sdílet

Výchova s rešpektom dáva dieťaťu aj hranice, aj sebaúctu

Rozhovor redaktorky Moniky Bóthové s Janou Nováčkovou pro časopis Dieťa - listopad 2012


Sdílet

„Vedlejší účinky“ tradiční základky

Jana Nováčková

V inzerátech se žádá od zaměstnanců samostatnost, flexibilita, komunikativnost, schopnost týmové práce, tvořivost… – kde to má ale absolvent tradiční ZŠ vzít, když se učí závislosti na autoritě a vnější motivaci, rigiditě, mlčení, individualismu, přesnému plnění zadání?

Příspěvek přednesený na konferenci Svoboda naŽivo konané 8. 11. 2012 v Praze můžete shlédnout na

http://www.youtube.com/watch?v=BnOLxfnMsnc

V příloze najdete prezentaci použitou v příspěvku.


Nováčková-konference-Svoboda-na-živo.ppt


Sdílet

Netrestat dítě neznamená nedělat nic

Rozhovor s Janou Nováčkovou pro časopis Instinkt v květnu 2012


Sdílet

Jak se žije ve stínu úspěšnějších…

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - srpen 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Jsou dnešní děti jiné?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červenec 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see


Sdílet

Když dítětem cloumají emoce…

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - květen 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Aby z nakupování nebyl horor

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - únor 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Námět na novoroční předsevzetí: denně vydržet hodinu bez pokynů

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - leden 2011

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Tah dámou - téma škola

Dne 3. 9. 2011 se Jana Nováčková účastnila diskusního pořadu ČT Tah dámou.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10315089302-tah-damou/211411058160030/



Sdílet

Vše záleží na přístupu jednoho k druhému

Rozhovor redaktorky Barbary Hansen Čechové s Janou Nováčkovou o změněném chování žáků ve škole a co s tím můžou dělat učitelé. Článek byl publikován v časopise Rodina a škola v únoru 2011.


Sdílet

Dárky nebo úplatky?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - prosinec 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

A proč to mám dělat zase já?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - listopad 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Kdo má dobrou sebeúctu, nebude dělat věci, kterými by klesl ve vlastních očích

Jana Nováčková

Psáno pro webový magazin Little Modernist -říjen 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Abychom se z dovolené všichni vrátili zdraví...

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červenec 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Je nutné kazit oslavu Dne dětí soutěžemi?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červen 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see


Sdílet

Porozumět zákonitostem vývoje dětí může pro rodiče být velká úleva

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - duben 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

 


Sdílet

Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek

Jana Nováčková

Příspevek přednesený na TEDxPrague 2010.

http://www.tedxprague.cz/videa/rocnik/tedx2010/vzdelavani/v/jak-se-z-touhy-ucit-se-stane-sberatelstvi-znamek

 



Sdílet

Partnerský vztah není o tom, že mají všichni stejná práva nebo možnosti ve všem.

Rozhovor Z. Ježkové se spoluautorkomi knihy Respektovat a být respektován D. Nevolovou a J. Nováčkovou v časopise MÁMA A JÁ v lednu 2010


Sdílet

Respektující výchova očima (mírně) poučeného rodiče

Článek Zuzany Ježkové, redaktorky časopisu MÁMA A JÁ, která absolvovala kurz Respektovat a být respektován. (MÁMA A JÁ, ročník V, č. 1, leden 2010)


Sdílet

Znalosti o mozku mohou pomoci lépe vyučovat

Jana Nováčková

Článek byl psán pro projekt Místo pro život - Environmentální prvek, který realizuje Občanské sdružení za životní prostředí regionu Hřiměždice, Nečín, Obory a Základní škola a Mateřská škola Nečín. Projekt si klade za cíl nabídnout dětem a učitelům didaktický program začlenění krajinných, historických a architektonických prvků do výuky moderními aktivními metodami učení. Více na www.mistoprozivot.cz


Sdílet

Rešpektovať a byť rešpektovaný

Rozhovor pro slovenský časopis Dieťa s manžely Kopřivovými, lektory kurzu R+R na Moravě. Říjen 2009


Sdílet

Děti potřebují respekt

Rozhovor s manžely Kopřivovými pro časopis Děti a my (č. 2/2008)


Sdílet

Každý člověk potřebuje uznání od druhých

Rozhovor M. Těthalové s manželi Kopřivovými otištěný v časopisu Informatorium 3 - 8 č. 9, 2008.


Sdílet

Trestání dětí ohrožuje jejich vývoj i tehdy, když nekončí týráním.

Tatjana a Pavel Kopřivovi

Článek byl otištěn v časopise PSYCHOLOGIE DNES. č. 10, říjen 2008


Sdílet

Jak má učitel dobře a účinně řešit konflikty a předcházet jim

Jana Nováčková

Text byl napsán v rámci projektu "Centrum inovativního vzdělávání" PedF UP v Olomouci v r. 2007.


Sdílet

Rozhovor s lektorkami R+R v internetovém časopise Velká epocha

Dne 12. 3. 2007 byl v internetovém časopise Velká epocha uveřejněn článek Respektovat a být respektován - rozhovor paní Zuzany Švábové s lektorkami stejnojmenného kurzu D. Nevolovou a J. Nováčkovou. Paní Švábová byla účastnicí kurzu pro veřejnost, které naše Společnost MKV pořádá v Praze. Viz http://www.velkaepocha.sk/content/view/2145/41/


Sdílet

Rizika soutěží ve skole

Jana Nováčková

Článek byl otištěn ve sborníku ze vzdělávacího soustředění pro školní metodiky prevence Olomouckého kraje na téma „Možnosti a meze ovlivňování rizikového chování ve školách“, které se konalo v Olomouci 5. – 6. února 2007. Pořádala katedra psychologie FF UP v Olomouci.


Sdílet

Rodiče by se měli k dětem chovat tak jako k dospělým, kterých si váží

Tuto větu uslyšíte na kurzech Respektovat a být respektován. S lektorkami tohoto kurzu v Čechách a spoluautorkami stejnojmenné knihy -  PhDr. Dobromilou Nevolovou a PhDr. Janou Nováčkovou hovořila Dana Tesková. Otištěno v časopise Aperio č. 2, 2007

Proč jste se zaměřili právě na princip respektování ve vztazích mezi dětmi a dospělými?

DN: Mnoho dospělých si myslí, že je třeba mít děti především rád a myslet to s nimi dobře. Jenže to samo o sobě nestačí. Za nezbytnou podmínku úspěšné výchovy považujeme vedle lásky také respekt k dětem.

JN: Naším přesvědčením je, že partnerský přístup dospělých k dětem je nejen možný, ale i nutný pro to, aby z dětí vyrostli kompetentní a zodpovědní lidé, schopní řešit problémy současného světa. Domníváme se, že přínos naší knížky je v koncepci respektujícího, partnerského modelu. Máme blízko ke knize Jamie Rasera Jak vychovávat děti, se kterými se dá žít. Jednoznačně v ní používá pojem moc ve výchově. Říká, že jakmile mezi dospělými a dětmi dojde k situaci, která se dá nazvat bojem o moc, tak už to nemá dobré řešení. Ani když vyhraje dospělý, ani když vyhraje dítě – v obojím případě si dítě potvrzuje mocenský model vztahů mezi lidmi vůbec.

 

Dospělým často splývá spojení respektu a partnerství s volnou výchovou nebo výchovou bez hranic.

DN: Chceme zdůraznit, že vymezování hranic považujeme ve výchově za naprosto nezbytné. Když děti nemají jasné a pevné hranice, ztrácejí pocit bezpečí. Když zjišťují, že hranice někdy platí a jindy tak docela ne, vyvolává to v nich nejistotu a úzkost a odpovědí na to může být i agresivní chování.

JN: Rozdíl mezi demokratickou a autoritativní výchovou není v tom, že by v té první bylo vše dovoleno a v druhé vládla především omezení, ale v tom, jakými způsoby se stanovují pravidla a hranice chování. Máme vytvářet hranice nikoliv pro děti, ale s dětmi.

 

Často bývá přáním dospělých, aby jejich děti byly  poslušné a hodné.

DN: Rodiče pravděpodobně netrvají na tom, aby dítě bylo slepě poslušným tvorem. Chtějí, aby se chovalo tak, jak je to správné, a často si myslí, že to jde pouze přes poslušnost. Kdyby věděli, jak na to jinak, rádi by tozkusili. O tom „jinak“ jsou právě naše kurzy. Rodiče s úlevou začínají používat komunikační dovednosti a postupy, které na seminářích probíráme, začínají si uvědomovat úbytek zbytečných konfliktů a vychutnávat lepší kvalitu vztahů s dětmi.

JN: Ovšem přání, aby děti byly poslušné, může mít příčinu i v tom, že někteří lidé mají zvnitřněný mocenský model vztahů mezi lidmi. A protože dítě je jednoznačně tím menším a slabším, nedovedou si vůbec představit, že by to mělo být jinak, než že bude poslouchat bez diskuse o příkazech. Dochází pak k tomu, že dítě je trestáno nikoliv za to, že udělalo něco špatně, ale že „neposlechlo“, udělalo něco jinak, než jak se mu řeklo.

Když se mi narodila první dcera, začala jsem si uvědomovat, že se o dětech mluví jako o hodných, zlobivých, poslušných, neposlušných. Vyhýbám se tomu a hledám náhradní slova.

DN: Co teprve chudáci děti, nevědí ani, co to znamená! Dítě je třikrát za den hodné, pětkrát zlobivé, dokonce zlobivý kluk nebo hodný chlapeček. Součástí našeho kurzu je i téma „nálepek“. Ptáme se účastníků a docházíme k tomu, že hodné dítě neotravuje - jako miminko dobře spinká, papá, vyměšuje bez obtíží, později také nevyžaduje mnoho času a pozornosti.

JN: Když jsme dříve pojem poslušnosti na kurzech nijak nevyjasňovali, přišli jsme na to, že si s účastníky někdy nerozumíme. Pod poslušností si lidé nepředstavují jen plnění příkazů, ale také vnitřní kázeň a respektování pravidel. Dnes už vyjasňujeme, že my používáme pojem poslušnost jako vyjádření podřízenosti autoritě. Pojem zodpovědnost používáme pro chování, kdy se řídíme hodnotami, pravidly, zákony.

DN: Když jedna strana má obsah pojmu posazený jinde než ta druhá, mohou se lidé míjet. Poslušnost často obhajují lidé nábožensky založení, ale to je ta poslušnost k řádu, který nás přesahuje. Jednoznačně viděli poslušnost a pokoru jako pozitivní věc, a my jim říkáme, že je hrůza, co může napáchat.

 

Co může napáchat?

JN: Autoritativní výchova k poslušnosti může vést k úzkostnosti, nesamostatnosti, manipulovatelnosti. Může se promítat do řady psychosomatických obtíží. Z dětí vyrostou lidé závislí na mínění druhých, zejména na názorech a přáních rodičů, což jejich vlastnímu manželství samozřejmě neprospívá. Těžko se vyrovnávají i s náznakem toho, že by udělali něco nesprávně. „Obětují“ se pro druhé, svou přílišnou starostlivostí mohou druhým narušovat hranice.

 

Naslouchání a spolupráce v rodině naopak předchází konfliktům:

JN: Konflikt sám o sobě nemusí být špatný. Co může být špatné, je způsob jeho řešení. Je v pořádku, pokud mají dva lidé rozdílný pohled na stejnou věc. Jde o to, zda se konflikt řeší mocensky, nebo partnersky. Děti by neměly žít ve sterilním prostředí, dokonce by měly vidět neshody mezi rodiči ve věcech, kterým dokáží rozumět. Ale hlavně by měly vidět, že se dají řešit slušně - dohodou, kompromisem, ústupkem, vstřícností.

DN: V partnerských domluvách může pomoci, když se vymezí téma a jaký čas mu věnujeme. Muži se často chtějí vyhnout debatám, protože se domnívají, že to bude nekonečné rozpatlávání. Když se řekne, jak dlouho a o čem, tak to lidé lépe přijmou.

 

Časté konflikty v rodinách se dějí v rámci pomáhání v domácnosti.

DN: Už to slovo „pomáhání“ se nám nelíbí. Myslíme si, že by se v tomto kontextu mělo vypustit ze slovníku.

JN: Slovo pomoc signalizuje, že je něco jednoznačně moje zodpovědnost a já jsem teď v nouzi, nezvládám a žádám o pomoc. V rodině nepomáháme mamince či manželce, ale podílíme se podle dohody na chodu domácnosti.

 

Máte nějaký recept, jak se domluvit na práci v domácnosti?

DN: Na našich kurzech stručně popisujeme postup, který uvádí Stephen Covey ve své knize Sedm návyků vůdčích osobností. On líčí sestavování dlouhatánského seznamu ve své rodině s devíti dětmi, co všechno se v domácnosti musí udělat – pravidelně a občas. Potom se všichni hlásí, co by si chtěli vzít na starost. Je třeba si říct také kritéria, co to znamená, když je daná oblast v pořádku – například koš nepřetéká a nepáchne. Jak to dotyčný zajistí, je na něm. Tak se vytváří zodpovědnost.

JN: Postup se může použít i při mimořádných příležitostech, třeba přípravě Vánoc.  V naší knize píší kolegové manželé Kopřivovi, jak se jejich nejmladší pětiletá dcera hlásila, že upeče vánočku. Prostě nezkušenost. Ale rozebrali to a nakonec ji pekly společně s maminkou.

DN: Cesta k zodpovědnosti vede přes možnost vybrat si, nepůjde to bez přibírání dětí ke spolurozhodování. „Jdi a udělej“, to je cesta k závislosti, k nesamostatnosti.

JN: Jsou samozřejmě situace, kdy řekneme: „Prosím tě, otevři okno,“ nebo „Dones mi brambory.“ Ale obecně by to měly být předem jasné dohody. Tím také zmizí protesty: „Proč zase já,“ nebo „Vždyť jsem už utřela prach.“ Ať si členové domácnosti vyberou, co je jim blízké. Na kurzu si jedna paní uvědomila, proč má konflikty se synem kvůli mytí nádobí. On přitom klidně naštípá dříví, dojde na nákup, ale nádobí, k tomu ho přimět nemůže. Bylo pro ni objevem, že člověk má k různým pracím svůj postoj. Když mu nechá vybrat, aby to byl adekvátní podíl na údržbě domácnosti, proč by měl mýt s odporem nádobí?

 

To asi neznamená, že nikdy nádobí neumyje a nebude to umět. Je důležité, aby se děti učily všechno a uměly to dobře?

DN: Je asi důležitější krok za krokem dítě do práce vtáhnout. Nejdříve začít s tím, co je pro něj přijatelné. Člověk se pak stejně dopracuje k tomu, že jsou činnosti, které se musí udělat, i když mu „nevoní“. Dovedu si představit, že i malé dítě lze vtáhnout třeba do vaření. Může něco podávat.

 

Moje tříletá dcera se mnou škrábe brambory. Já jí oškrábanou bramboru podám a ona ji dá do hrnce. Nebo loupe prstíky cibuli a pak odpad uklidí do koše. Baví ji to víc než si hrát s hračkami.

DN: Většina dětí miluje dělat něco doopravdy.

JN: Tohle je hodně zahrnuto v Montessori pedagogice. Byla jsem jednou v takové školce a najednou jsem si uvědomila, že tam nevidím klasické hračky. Byly ve skříních, protože děti nebavilo si s nimi hrát, když se mohly zabývat skutečnými věcmi.

Moje kamarádka říká, že ji překvapuje, že děti baví hrát si s takovými atrapami jako jsou hračky.

 

Jak zvládat negativní emoce, které propukají nejen při konfliktech. Jsou rozdíly mezi negativními emocemi u dospělých a dětí?

DN: Jediný rozdíl vidíme v tom, že dítě je ještě neumí pojmenovat. Ale to mnoho dospělých také ne, často muži. Je jim divně kolem žaludku. Nepojmenují to jako úzkost. Řada dospělých si stále myslí, že nemají mít emoce, domnívají se, že emoce jsou vlastně na překážku. Děti prý mají emoce, protože jsou nezralé.

 

Mnoho rodičů jakoby chtělo emoce dětí potlačit. Ať rychle přestanou plakat, vztekat se.

JN: Vidět, že druhý člověk je v negativních emocích, je nám většinou nepříjemné. Nakažlivost emocí způsobuje, že se snažíme druhému pomoci, ale často je to pro to, aby „nepřeskočily“ na nás.

DN: Pláč ještě dospělí u dětí snesou, ale ten vztek! Projevy zlosti a hněvu. Je třeba rozlišovat emoce a jejich projevy. Emoce samotné prostě existují a nemůžeme si je naporoučet, ale projevy - to je to, co vadí. Samozřejmě, že dítě by se mělo naučit projevy svých emocí zvládat. My mu můžeme pomoci tím, že mu dáme najevo, že chápeme, jak se asi cítí.

 

Překvapilo mě, když jsem se od vás dozvěděla, že empatie se dá projevit nejen ublíženému, ale i tomu, kdo ublížil, protože za jeho nedobrým chováním jsou emoce - vztek, zlost. V takových chvílích máme spíš chuť potrestat, ale podle vás máme pomoci empatickým jednáním.

DN: My víme, že je to strašně těžké. Ale opravdu to funguje. Když řekneme třeba: „Ty máš na něj asi hodně velkou zlost, že jsi ho uhodil,“ tak to ještě neznamená, že s takovým chováním souhlasíme. Ale abychom mohli účinně výchovně zasáhnout, musíme nejdřív řešit emocionální stránku situace. Jsme si vědomi toho, že to dokáže člověk, který nemusí být ani tak v pohodě, ale má nadhled, kterému se naučil. Třeba s tím máte zkušenost?

 

Není mi to přirozené. Zapomínám to používat. Zvládám situace s empatií u nějaké bolesti či smutku. Ale i tam okolo sebe slyším: „To je dobré, tak už nebreč, zase se ti tak moc nestalo, to se zahojí, než se vdáš.“

DN: Vzpomněla jsem si na jednu maminku. Líčila nám, že byla na semináři o emocích jak opařená, protože všech šest neefektivních reakcí, o kterých byla řeč, používala, ale ta sedmička – empatická reakce, to jí ani ve snu nenapadlo. Později vyprávěla, jak byla už těsně před spaním v posteli se svou desetiletou dcerou a najednou holčička vylítla a začala kopat do skříňky. Přišlo jí, že je to chvíle, kdy může zkusit, co si zapamatovala z kurzu. Nejdřív na dceru pouze koukala, trochu se rozmyslela a řekla: “Ty se musíš hrozně zlobit, viď?“ Dcera úplně vytřeštila oči, protože to byla naprosto jiná reakce, než na jakou byla zvyklá. Pak se vrátila do postele, třásla se, přitiskla se k mamince a svěřila se, že nechce chodit na zpěv k nějaké učitelce.Maminka to netušila, nikdy před tím se o svém problému ani nezmínila. Holčička se uklidnila, maminka to začala řešit a řekla dceři, že by bylo dobré dochodit školní rok. Druhý den dcera přišla s tím, že to s učitelkou vydrží. Přišla s vlastním postojem, souhlasným s maminčiným. Maminka zareagovala poprvé tímto způsobem a hned s dobrým výsledkem.

JN: Empatická reakce se může použít několikrát za den. Nemusíme čekat na emočně vypjaté situace. Na kurzech předvádíme scénky s vyhrocenými emocemi z výukových důvodů, ale myslíme si, stojí za to se učit v docela nevinných situacích. Člověku to pak snáze naskočí, když se setká s rozbouřenými emocemi druhých.

 

Zpočátku to stojí dost energie a času, ale přesto empatie může být projevena jen několika slovy a není nutné si k ní sednout a povídat a povídat, což je pak spíše neefektivní.

JN: Moc řečí lidem vadí, hlavně když jsou spojena s moralizujícím tónem, to pak většinou pouštíme druhým uchem ven.

DN: Opravdu není nad to, někdy neříci nic.

 

S tím mám dobré zkušenosti. Když mě nenapadá alternativa třeba k negativním povelům, pouze oslovím, zavolám jménem. Děti často reagují tak, že skutečně přeruší to, co nechci, aby dělaly. Někdy si i uvědomí, že to nebylo správné. Tím přecházíme k tématu jednosměrných požadavků, příkazů, negativních povelů, zákazů, vyhrožování, výčitek, křiku.

JN: Čím méně příkazů člověk vydává, tím pak už pouhé oslovení může být účinné. Neustálé bombardování drobnými zákazy a pokyny dítě už vypouští a může pak vypustit i něco podstatného. Jednosměrný požadavek není dialog. Ani se neočekává, že by se dítě mělo zaujmout nějaké stanovisko, čeká se jen, že uposlechne. Základní alternativou jsou komunikační dovednosti popisu a informace. Důležitý je také tón hlasu, který by měl být přátelský nebo aspoň věcný. Dítě potřebuje vědět, co je nebezpečné, co bezpečné, co se má a co se nemá. Důležitá je forma, i gramatická – používá se 1. nebo 3. osoba, ne druhá. „Honzíku, koš je plný.“ Nebo: „Vidím, že koš je plný.“ Namísto: „Ty jsi zase nevynesl ten koš?!“

Na kurzech uvádíme zkušenost naší kolegyně, která má 3,5 letá dvojčata. Když jim sděluje nějaké požadavky, často používá informace, že lidé něco dělají: „Lidé si před jídlem uklidí věci ze stolu.“ „Lidé říkají děkuji, promiň.“ Dětem potřebujeme předat obecný požadavek. Naznačit, že nejde o vymyšlenost dospělého na dítě, ale obecnou platnost. Je podstatné, aby se tím dítě dokázalo řídit samo.

DN: Zdá se nám, podle reakce dětiček, že v tom snad opravdu vnímají respekt. Jakoby jim maminka dávala najevo, že je taky zahrnuje do množiny lidí. A když tohle dělají lidé, je to důvod, abych to dělal také. Děti jsou lidé.

 

Na někoho to může působit, ale na jiného méně nebo vůbec.

DN: Ano, jsme každý jiný a také to pro dítě v různých obdobích může mít různý význam. V některých situacích se osvědčuje vracet otázky dětem. Dítě se zeptá proč má něco udělat a my můžeme reagovat: „A co myslíš ty?“

JN: Od jedné maminky těžce nedoslýchavého chlapce jsme se dozvěděly, že se naučila vracet mu jeho otázky. Ona ho pouze opravila či doplnila, ale mluvil on.

DN: Pamatuji si, že říkala, jak se jí ohromně ulevilo. Chlapec mluvil hodně, protože sám sebe slyšel relativně dobře. Proto vršil otázky jednu přes druhou. Matka se původně snažila mu poctivě odpovídat v zájmu jeho rozvoje, ale byla z toho úplně vyčerpaná. Když řekla: „A co si o tom vlastně myslíš?“, byla příjemně překvapená, kolik toho dítě ví. Mohli se soustředit na zlepšování formulací a výslovnosti.

 

Jednoznačně se stavíte za názor děti netrestat, ale ani neodměňovat. Jak děti povzbudit, pochválit?

DN: Jednoduše popsat, co se podařilo nebo jenom co vidíme.

JN: Principy dobré komunikace platí pro nesprávné i pro dobré chování: 1. Mluvit o chování, problému, nikoli o osobě 2. Zaměřit se na „tady a teď“, to znamená nevracet se k minulosti (ty pořád…, ty nikdy…), ale ani neodhadovat budoucnost (co z tebe vyroste?). 3. Říkat dítěti, co má nebo může dělat, nikoli co nemá, nesmí. 4. Přibírat děti ke spoluúčasti na řešení (čili neřešit všechno sami). Podobně místo pochvaly můžeme hovořit o chování, co se povedlo: „Vidím na obrázku kytičky a stromy.“ „Slyšela jsem, jak ses Klárce omluvila, že sis půjčila její fixy bez dovolení.“ Nemluvit o osobě, jaká je šikovná. Nezobecňovat, nepřehánět, jaký je kdo báječný, šikovný, úžasný. Teď a tady se to povedlo. Pro někoho představují pochvaly závazek, břemeno. Navíc dítě, které je před ostatními vychvalováno a dáváno za vzor, má dost obtížnou sociální pozici. I tady se dá využít princip spoluúčasti dítěte na tom, co se ho týká, a vyzvat ho, ať sdělí, jak to vidí, jak se cítí. „Co si myslíš, že se podařilo?“

DN: Dítě by mělo spíš samo hodnotit to, co dělá, než aby bylo závislé na tom, jak to zhodnotí autorita.

JN: Když říkáme: „Tos mi udělala radost,“ tak tím sdělujeme, že to má dělat dítě pro nás, ale ono se má hlavně učit dělat věci dobře. Raději hovořme o pocitech dítěte: „Ty musíš mít radost!“

DN: Což je varianta empatické reakce: „To jsi na sebe asi pyšná, to dalo práci.“ Ocenit úsilí, dát najevo, že jsme si všimli. Pokud možno nechat dítě, ať se učí konkretizovat a samo posuzovat, co je dobře, správně. Jedna paní učitelka upustila od známkování, vedla děti k sebehodnocení. Jednou její žák udělal něco opravdu velice dobře a ona sklouzla k tomu starému: „Za tohle bys zasloužil jedničku.“ On se na ni podíval a řekl: “Já nepotřebuji jedničku, já to umím.“ Tohle umět pro život!

 

Uznání místo pochval. A co tresty?

JN: Přirozené důsledky. Když se řekne netrestat, spousta lidí si myslí, že to znamená nechat nesprávné chování bez odezvy. Přirozený důsledek znamená, že když rozbiji hračku, tak ji nemám, nikoli, že teď dostanu pohlavek a za nějakou dobu novou hračku. Přirozený důsledek je i napravit, co se stalo, někdy třeba i nahradit škodu.

DN: Rozhodně si vůbec nemyslíme, že děti si mohou dělat, co chtějí. Naopak stanovit hranice, limity chování, ukazovat, co je správné a co ne, to je naprosto nezbytné. Nejenom proto, abychom spolu vůbec mohli žít, ale vysloveně to patří k základním potřebám. Tvoří se tak jistota. Rodiče dávají jasné signály - toto už ne, to nestrpíme. Děti to přijmou s úlevou a svět je pro ně hned srozumitelnější. V rodinách, kde se jednou trestá a podruhé si toho nikdo nevšimne, jsou děti zmatené. Zažívají hlubokou nejistotu. Agresivitu dětí může způsobit právě to, když nevědí, co platí.

U chování, které by dospělí trestali, je důležité se zaměřit právě na to chování. Nikoliv na toho človíčka. Zaměřit se na věc, chování, postup, výsledek pokládáme za základní princip v situacích, kdy se dítě chová nesprávně i tehdy, když se chová správně.

JN: Zavedené paradigma je: nesprávné chování – domluva – trest. My vidíme cestu: nesprávné chování – přirozený důsledek - spoluúčast dítěte na nápravě. Když se používají tresty, často se náprava ani nepožaduje. Dítě tak přichází o možnost učit se něco velice důležitého pro život – napravovat své chyby. A co toho člověk napáchá za ten svůj život!

DN: Vrátím se k vyhrožování. Dítěti tím dáváme najevo, že pokud je ochotno trest strpět, tak si může dělat, co chce.

JN: Pod hrozbou trestu se dítě může zachovat tak, jak si přejeme, ale jen proto, že nechce být potrestáno, nikoli proto, že by pochopilo a přijalo za své, že takové chování není správné. Často slyšíme: „Byl jsem hodně trestán a vyrostl ze mě slušný člověk.“ My odpovídáme, že se to podařilo navzdory trestání, nikoliv jeho zásluhou.

DN: Tresty kazí vztahy. Jak mohu unést, že někdo, koho tak miluji, mi ubližuje? Děti mohou cítit ponížení, křivdu, ale na druhou stranu také hněv, nenávist a chuť oplatit to, pomstít se.

Jak reagovat, když dítě plácne, udeří jiné dítě nebo dospělého? Většinou následuje: „To nesmíš dělat!“ Plác na zadeček nebo přes ruku. Ovlivňuje chování dětí k druhým to, že jsou doma bity? A to tak, že bijí také a jsou agresivní?

DN: Samozřejmě.

JN: To je zážitek i model. Někdy se může zastavit reakce: „Žádné kopání!“ Oceňujeme, že tam není to sloveso, rozkazující způsob. Má to všeobecnější platnost. Věc, chování, nikoli osoba - porušování tohoto komunikačního principu je nejčastější. Často se používá obviňování, hledá se viník. Pak je třeba dát informaci: „Když si chceme půjčit hračku, tak si o ni řekneme. Prosím tě půjč mi to. Když o hračku nepožádáme, tak si ji ten druhý může bránit.“ Nebo „Víš, když máme zlost, tak to můžeme říct. Můžeme říct: Já mám strašný vztek.“ Aby se dítě učilo mluvit o svých emocích neútočným způsobem.

 

Potom už se nemusí používat slova jako zlobivý, neposlušný.

JN: Ano, nedochází k nálepkování.

DN: Účinnější je mluvit o problému, nikoliv o zlobivém dítěti. Bez toho: „TY NEdělej.“ Velice často formulujeme negativně: Nelez, nesahej, nekřič. Dítě potřebuje vědět, jak je to správně. Louži obejdeme, špinavé věci necháme ležet , mluvíme polohlasem.

Když se sourozenci pošťuchují, kolikrát ani nevidíte příčinu, jenom si do sebe šťouchnou. Asi rozumíte, že žárlí, přece jen mladší má privilegia, která starší už nemá. Stojí za to s dětmi promluvit.. Možné je i připustit, že chvílemi má starší dítě to mladší nerado. Je to normální.

Když dojde ke konfliktu a starší třeba tvrdí, že neuhodilo mladší dítě úmyslně, ale vám je to jasné, je možné to komentovat: „My oba víme, jak to bylo.“ A nechat to v tu chvíli být. Nebo když dítě evidentně neříká pravdu. Netrvat na tom, že se musí dítě přiznat. A třeba někdy jindy si popovídat: „Já vím, máš na sestřičku, bratříčka někdy zlost a ono je to normální. I když máme někoho rádi, tak se někdy můžeme trochu zlobit.“ Připustit to. „Někdy ti třeba bere věci, asi víš, že tomu zcela nerozumí, ale to neznamená, že by to člověka nerozzlobilo.“ Dát najevo pochopení, porozumění pro tu směsici emocí, neobviňovat dítě, že je špatné.

 

Říká se, že plácnutí za určitých podmínek je možné a dobré. Je to i v pedagogických příručkách. Já jsem to četla v článcích různých psychologů včetně profesora Matějčka.

DN: My říkáme, že jediné, co je možné, je využít fyzické převahy. Nikoliv fyzické agrese, což plácnutí je. Odvést dítě nebo odnést z místa konfliktu, zabránit, aby ublížilo nebo ničilo.

JN: Naše kritérium na bití je: Dovolila bych si to vůči dospělému? To je vždycky dobré vodítko, jestli něco udělat. V divadelním představení Jaroslava Duška „Čtyři dohody“ se říká, že vůči dospělému bychom si nedovolili říct: „Jdi do své kanceláře a přijď, až se uklidníš.“

DN: Nebo manželovi: „Přestaň křičet, nebo dostaneš na zadek.“

JN: Také nepokládáme za společensky únosné spílat někomu před ostatními.

DN: Možná už teď tušíte, jak se dá v některých situacích reagovat. I před ostatními lidmi. S tím, že se vystavujete riziku, že vám do toho budou mluvit nebo to nebude mít přesně ty výsledky, jaké byste si přáli. Netvrdíme, že postupy, které nabízíme, budou fungovat naprosto stoprocentně. Víme ale, že fungují lépe než ty běžné, zaběhané. Kromě toho jsme přesvědčeni, že díky principům respektu a partnerství budují v dětech sebeúctu. Kdo má vysokou sebeúctu, chová se správně, protože mu na sobě samém záleží.

 

Pro mě je jednodušší být rozhodnutá neplácat. Neztrácet energii a čas tím, že budu přemýšlet, zda splňuje situace nějaká kritéria. Raději se věnovat řešení situace.

JN: Plácnutí je poselstvím, že agrese je přijatelná. Plácnutí je agrese. Každé plácnutí říká dítěti, ano, můžeš plácnout, když budeš silnější.

DN: Já bych řekla, že volání po plácnutí za určitých podmínek plyne z bezradnosti ve chvílích, kdy dítě ohrožuje samo sebe, jiné děti nebo by něco poškodilo. Myslíme si, že v tom případě je dobré dítě odnést, odvést a následně mu důrazně řekneme třeba: „Žádné vyklánění z okna.“ Případně doplnit informací: „Je to vysoko, co spadne dolů, rozbije se.“ U dětí, které ještě nemluví, se předpokládá, že jim to nemůžeme vysvětlit, dát jim informaci, že je to nebezpečné. Takže místo slov má být plácnutí. My si myslíme, že stačí důrazný tón a odvést, odnést. Malým dětem je samozřejmě také nutné zajistit bezpečné prostředí, aby k ohrožujícím situacím pokud možno vůbec nedocházelo.

 

Co dělat v případě, že se rodiče neshodnou při výchově, komunikaci s dítětem. Jaký má na dítě vliv výchova současně respektující z jedné strany a z druhé autoritativní?

JN: Měla jsem možnost vidět takovou výchovu poměrně zblízka. Maminka v té rodině měla respektující, demokratický přístup, tatínek byl těžce autoritativní včetně tělesných trestů. Když je autoritativní přístup hodně silný, může to vést až k neurotizaci dítěte. Na druhé straně je tam ten vzor, že to jde jinak a že je možné se domluvit. Je to škodlivé v tom, že se uzavře aliance s respektujícím rodičem. Bývá tam žárlivost autoritativního rodiče, který cítí, že blízkost s dítětem mu chybí. On ze své pozice vychovává a dává, co považuje za dobré. Jsou tam kritické momenty, ve vztazích to někdy zaskřípe. Záleží, zda bude mít člověk s takovou zkušeností štěstí na lidi kolem sebe, zda potká respektující a mindráky z autoritativní výchovy se vyváží. Možná je takový člověk méně odolný vůči nátlaku. Nižší sebevědomí, pochybnosti, zda je člověk dost dobrý, protože ho trestali a pouštěli na něj hrůzu. Dá se z toho dostat , ale snáze než z oboustranně autoritativní výchovy.

 

Nejsou jen negativní postupy, negativní emoce, ale také pozitivní.

JN: Říkáme, že děti potřebují drobné husté kapičky pozitivního popisu, aby se jim potvrzovalo, že jdou správnou cestou. Jsou ale také výjimečné chvíle, kdy řekneme kompliment nebo z nás upřímně vytryskne obrovské uznání. Když člověka něco pozitivního spontánně napadne, tak to říct!

DN: Kamarádka mi vyprávěla, jak byla s manželem nakupovat a on navrhl, že si spolu koupí dobré víno, i dražší. A z ní spontánně vylétlo: „Petře, s tebou je tak prima život, my si to tak užíváme.“ On nic neřekl, ale bylo vidět, jak je rád. Tak si člověk říká, proč vlastně neříkáme častěji. My lidi. Vědomí, , že jsme pro někoho hodně důležití, že nás někdo potřebuje, že se mu dobře s námi žije, to je přece to nejlepší, co můžeme slyšet.

 

*o autorce

Dana Tesková

Koordinuje a aktualizuje elektornického Průvodce

porodnicemi na www.aperio.cz. Je na MD s dvěma

dcerami.

 

*hosté

PhDr. Dobromila Nevolová

Psycholožka, věnovala se výzkumu osobnosti

učitele a tvorbě psychodiagnostických metod.

Od roku 1994 působí jako lektorka výcvikových

kurzů pro učitele a veřejnost. Je spoluautorkou

celoročního programu vzdělávání učitelů Učitel

ve škole 21. století a kurzů Cesty k efektivnější

výuce a Respektovat a být respektován

a spoluautorkou knihy Respektovat a být

respektován.

 

PhDr. Jana Nováčková, CSc.

Psycholožka, má praxi v poradenské práci

i psychologickém výzkumu. Publikovala řadu

článků v odborném i populárním tisku, které

přibližují myšlenky změny školy veřejnosti.

Přeložila knihu S. Kovalikové Integrovaná

tematická výuka a je spoluautorkou knih

Směřování k základní škole zítřka a Respektovat

a být respektován. Od roku 1990 se věnuje

lektorské činnosti. Je spoluautorkou stejných

vzdělávacích programů jako PhDr. Nevolová.

 

 

 

 

 

 

 


Sdílet

S rešpektom k rešpektu

Rozhovor redaktorky Ivany Bánové s lektory a spoluautory knihy Respektovat a být respektován - Tatjanou a Pavlem Kopřivovými. Uveřejněno ve slovenském časopise Wellness č. 10, 2007 str. 34 - 40 (www.wellnessmagazin.sk.)


Sdílet

Kdo má problém – škola (učitel) se žákem, nebo žák se školou?

Jana Nováčková

Příspěvek přednesený na kulatém stole SKAV dne 19. 4. 2007, který byl věnovaný žákům s problémy.


Sdílet

Paní učitelko, on mi...

Jana Nováčková

Článek se zabývá řešením zcela běžných drobných konfliktů mezi žáky ve třídě. Psáno pro portál VÚP.


Sdílet

Komunitní kruh

Jana Nováčková

Článek o metodě komunitního kruhu psaný pro portál VÚP - vymezuje, co je a co není komunitní kruh, jaká má pravidla, jak tvořit otázky do komunitního kruhu.


Sdílet

Kooperativní učení jako metoda výuky

Jana Nováčková, Pavel Kopřiva, Dobromila Nevolová

Kapitola z publikace Školní vzdělávací program krok za krokem. Pomocník při sestavování vlastního školního vzdělávacího programu. Verlag Dashöfer, Praha 2005.


Sdílet

Chtít se učit je přirozené

Jana Nováčková

Tento článek byl psán pro časopis Sedmá generace (vydává Hnutí DUHA), do čísla zaměřeného na vzdělávání - ročník XIV., číslo 5/2005 (www.sedmagenerace.cz)


Sdílet

Stanovisko SKAV k problémům kázně ve školách

Na kulatém stole dne 28. 4. 2011, který byl reakcí na úmysl tehdejšího ministra školství J. Dobeše zavést "smlouvy s rodiči", přednesla Jana Nováčková stanovisko SKAV a v návaznosti na to měla prezentaci uvedenou v příloze.


Sdílet

Jaké jsou přednosti a rizika různých forem hodnocení žáka?

Jana Nováčková

Tento příspěvek byl přednesen na Kulatém stole na téma Hodnocení žáků ve škole dne 17. 2. 2005

   Kulaté stoly jsou pořádány vždy třetí čtvrtek v měsíci Stálou konferencí asociací ve vzdělávání (jejíž členem naše Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání také je) a SPV ÚVRŠ PedF UK. Kulaté stoly se konají v ZŠ Vodičkova od 10 do 12 hodin. Jsou pořádány vždy k jednomu tématu. V úvodu vystupují tři pozvaní odborníci k danému tématu, následuje diskuse. V příloze najdete plné znění příspěvku k tématu hodnocení.


Sdílet

Co je to výchovný vztah

Jana Nováčková

Psáno na vyžádání redakce Moderního vyučování jako komentář k článku dvou studentek. Leden 2005


Sdílet

Naučme se přistupovat k žákům jako k rovnocenným partnerům

V časopise Moderní vyučování byl v 1. čísle roku 2003 uveřejněn rozhovor šéfredaktorky J. Strakové se dvěma členkami Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání o jejich činnosti i o základních východiscích, na nichž jsou postaveny kurzy, které pořádají.


Sdílet

Učit děti sociálním a komunikačním dovednostem: prevence a zvládání konfliktů

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Já-výrok je užitečná komunikační dovednost. Článek popisuje způsoby, jak ho naučit děti.


Sdílet

Rizika odměn a pochval (nejen ve škole)

Jana Nováčková

Přáním většiny učitelů je, aby se děti o učení zajímaly, aby se chtěly učit a skutečně se i naučily. Realita však bývá jiná. Děti často nemají zájem učit se to, co jim ve škole předkládáme. Nudí se a zlobí. Potom nastoupí téměř zaklínací slůvko „motivace“. Mnozí učitelé, když se zamýšlejí nad tím, jak své žáky motivovat, sahají především k pochvalám, odměnám, dávání za vzor ostatním, k soutěžím, hrám, snaží se udělat učení zábavnější, ale také hrozí, přikazují, trestají…


Sdílet

Komunitní kruh a škola

Pavel Kopřiva

Článek byl publikován v r. 2000 v časopise Ratolest.


Sdílet

Klíčové oblasti vnitřní transformace školy a co by pro ni mohli udělat psychologové

Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Jarmila Rejlová, Dobromila Nevolová

Druhý příspěvěk přednesený na Klinickém dnu v r. 1999


Sdílet

Pojetí dítěte jako východisko vnitřní transformace školy

Jana Nováčková, Jarmila Rejlová, Dobromila Nevolová, Pavel Kopřiva

První ze dvou příspěvku předensených na Klinickém dnu v Lékařském domě v Praze v r. 1999

O potřebě změny vzdělávánímůžeme uvažovatz historického aspektu, z hlediska měnících se společenských kontextů a požadavků budoucnosti, tedy především z pohleduvzájemného vztahu vzdělávání a společnosti.


Sdílet

Integrace obsahu ve výuce

Jana Nováčková

Příspěvek přednesený na sjezdu Asociace školních psychologů v Trenčíně r. 1996


Sdílet

Model ITV (integrované tematické výuky) naděje i pro naše školství

Jana Nováčková

V roce 1995 vydalo nakladatelství Spirála knihu Susan Kovalikové a Karen Olsenové Integrovaná tematická výuka: model. Knihu přeložila  Jana Nováčková. Z této knihy je také termín mozkově kompatibilní vzdělávání, který jsem si dali do názvu naší společnosti.

Článek popisuje stručný obsah této knihy.


Sdílet

Úvahy o kázni

Jana Nováčková

Článek publikovaný na pokračování v Učitelských listech v r. 1995


Sdílet

Chybami se učíme chyby aneb Diktáty z pohledu teorie učení

Jana Nováčková

Článek nabízí trochu jiný pohled na diktáty a nabízí jiný přístup k zjištění, jak na tom dítě s pravopisem je...  


Sdílet

Úspěšné a neúspěšné školy na Novém Zélandě: v čem je rozdíl?

Jana Nováčková

Tento článek byl napsán v roce 1992, výsledky výzkumu, o němž referuje, jsou však stále platné.