Během historie hromadné povinné výuky proběhly různé reformy školství. Reformovalo se ledacos – obsah učiva, struktura školského systému, metody výuky, míra selektivnosti atd. Žádná reforma však neřešila podstatu. Nikdy se nezpochybňovalo, že vzdělávání dětí musí řídit dospělí, že děti nemají žádné právo do něj mluvit, ačkoliv se jich bytostně týká. Tak jako se po staletí věřilo, že životy otroků mají řídit otrokáři, životy žen mají řídit muži (otcové, manželé), tak se dál věří, že se děti musí pro jejich vlastní dobro učit to, co jim nařizují dospělí, protože přece nemůžou samy od sebe vědět, co a jak a kdy se mají učit.  A je to velmi silná víra.    

Další neopodstatněnou vírou je, že nějací moudří lidé určitě právě toto vědí. Že opravdu vědí, co, v kterém věku a jak se mají děti učit. A také, proč se to mají učit. Tací lidé neexistují. Jsou jen lidé, kteří se nějak dostanou k procesu sestavování povinného kurikula, a tam se snaží uhodnout, co by se tak z jejich vědního oboru měli dozvědět ostatní lidé. Podle jejich názoru. Jiný odborník může mít názor jiný. Neexistuje jediný vědecký důkaz, že povinné kurikulum je lepší či užitečnější než to, které si dítě sestaví intuitivně samo na základě svého vnitřního puzení učit se, co mu dává aktuálně smysl. Zato existuje nesčetně důkazů o tom, jak hromadná výuka podle povinného kurikula poškozuje děti – kognitivně i osobnostně. Závislostí na autoritách, na vnější motivaci, například.  

V záhlaví Rámcového vzdělávacího programu sice najdeme cíle jako “osvojit si strategie učení“, vést žáky k tomu, aby se „projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti“ nebo „pomáhat žákům poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti“ atd. To všechno není ale z principu povinného vnějšně řízeného vzdělávání možné. Kde není prostor pro svobodný výběr, není prostor pro rozvoj zodpovědnosti, pro rozvoj svého vlastního jedinečného potenciálu.           

Zato výsledky průzkumu uveřejněné v této knize podávají svědectví, že sebeřízené vzdělávání právě k těmto proklamovaným cílům vede.

Hned v devadesátých letech se u nás podařilo prosadit do školského zákona § 41 o individuálním vzdělávání. K myšlence unschoolingu to má ovšem ještě hodně daleko. V praxi to znamená, že se děti mají naučit totéž, co předepisuje Rámcový vzdělávací program, ale mohou toho dosáhnout v jiném prostředí, než je škola. Buď doma nebo v komunitních skupinách. Zájem se zvyšuje, v současnosti se to týká již několika tisíc dětí. Kontroluje se to přezkoušením dva krát ročně v kmenové škole, kde je dítě oficiálně zapsáno. Unschooling v pravém slova smyslu, tedy že i obsah vzdělávání je ponechán na dítěti, na jeho zájmu a aktuálních schopnostech a že ho nikdo nehodnotí, je u nás stále nelegální.   

Postupně vznikají i rejstříkové školy, jejichž zakladatelé se ztotožňují s myšlenkou sebeřízeného vzdělávání a snaží se ho umožnit svým žákům v mezích zákona. Pro dospělý personál školy to představuje ovšem značnou zátěž.   

Děti, které mají v našich podmínkách aspoň částečně možnost sebeřízeného vzdělávání, mají i u nás podobné osobnostní rysy, jaké popisuje tato kniha. Jen zatím čekáme na „našeho Petera Graye“, který by to podepřel objektivním vědeckým šetřením. Možná by to usnadnilo další změny v legislativě, které by z tohoto efektivního vzdělávání budoucnosti udělaly konečně legální cestu. Abychom mohli profitovat z rozvinutí jedinečných potenciálů každého dítěte jak na úrovni lepší kvality života jednotlivce, tak i jako společnost – kulturně, sociálně, hospodářsky.     

Jana Nováčková

psycholožka, spoluautorka konceptu

 Respektovat a být respektován