Předpokládáme, že současné děti budou v budoucnosti řešit hlavně takové problémy jako je digitalizace, robotizace, změněný trh práce... A chceme je na ty problémy co nejlépe připravit.
A tak nějak automaticky předpokládáme, že tyto výzvy budou řešit stále ještě v demokratických společnostech. Já mám ale o demokracii docela vážné obavy.
Mám takovou profesionální deformaci. Vše, co se kolem mne děje, jsem si zvykla propojovat se školou.
Když sleduji zprávy o nárůstu populismu a vidím, jak lidé slepě věří hlasatelům jednoduchých řešení, jak jsou vůči nim bezbranní, vidím za tím tradiční školu.
Vždyť ti lidé nedělají vlastně nic jiného, než co po nich žádala po dlouhá léta škola. Věří, že nějaká autorita jim vždy řekne, co si mají myslet a co mají dělat.
Vychovávat děti autoritativně a pak očekávat, že se budou v dospělosti najednou chovat demokraticky, je dost nereálné.
Právě tak je nereálné očekávat, že když neuděláme nic s autoritativní podstatou školy, bude demokracie dál vzkvétat sama od sebe.
Autoritativnost školy netkví v tom, že se na děti křičí nebo že se trestají. Podstata je v tom, že ve škole nemohou děti rozhodovat téměř o ničem, co se jich týká.
Je tedy porušena podstata demokracie, tedy svoboda rozhodovat o sobě.
Dospělí si osobují právo rozhodovat o mnoha věcech, které by si děti měly řídit samy. Nejen, že jim tím berou příležitost učit se tuto důležitou dovednost, ale navíc jsou výsledky často horší, než kdyby to nechali na dětech.
V Palo Alto v Kalifornii astmatickým dětem řekli o jejich nemoci a lécích, které na ni zabírají, a děti si pak měly samy rozhodnout, kdy si lék vezmou. Výsledkem bylo, že četnost zásahů na pohotovosti se v průměru snížila z jedné návštěvy za měsíc na jednu za půl roku.
Podobně to dopadlo u dětí s popáleninami, když měly možnost ovlivnit čas a způsob výměny obvazů – výsledkem bylo méně komplikací, menší spotřeba léků.
Proč tedy dospělí tak často rozhodují za děti? Souvisí to s mylným přesvědčením, že děti samy nevědí, co je pro ně dobré.
Problém však bývá na straně dospělých, kteří mají zkreslené představy o tom, co by mělo dítě dělat, co a kdy by mělo umět.
Často pak chtějí po dítěti něco, na co není ještě vývojové zralé, nebo k čemu nemá schopnosti, nebo co dokonce jde proti jeho potřebám. Tomu se dítě přirozeně brání. Protože dospělí o svých požadavcích většinou nepochybují – jak jinak, logicky soudí, že chyba musí být na straně dítěte. A tak je třeba ho k tomu pro jeho vlastní dobro přinutit – po dobrém nebo po zlém.
Dovršením těchto zkreslených představ jsou pak povinná kurikula.
Při práci v pedagogicko-psychologické poradně jsem viděla dost dětí, které v první třídě byly nuceny do čtení, na které prostě ještě nebyly zralé. Byly zralé pro spoustu jiných věcí, které stálo za to rozvíjet, ale nebyl na ně čas. Jejich život se scvrknul na boj se čtením, protože dospělí mají představu, že dítě v první třídě musí číst stůj co stůj. Důsledkem byla špatná technika čtení, odpor ke čtení někdy na celý život, ale také poškození sebedůvěry dítěte, které z této situace vychází jako neschopné a horší než druzí.
Podobných situací je během povinné školní docházky dost a dost. A díky nim pak vzniká zřejmě přesvědčení, že děti by se samy neučily. Následující komentář z internetové diskuse to vyjadřuje docela lapidárně. Cituji:
Nějak mi uniká, odkud autorka článku vzala premisu, že se děti samy chtějí učit, že dokonce „mají vrozenou potřebu učit se, porozumět světu, potřebu zvídavosti". Stačí se v reálném životě porozhlédnout kolem sebe a uvidíte dost dětí, které tuto premisu rozhodně nesplňují, po vzdělání vůbec netouží.
Cílem změn ve vzdělávání z hlediska fungování společnosti by mělo být udržení demokracie a řešení problémů současnosti i budoucnosti efektivně a mírovou cestou. Diskuse o obsahu a metodách výuky, o struktuře školství atd. - u nás v poslední době o inkluzi či státních maturitách - nás k těmto cílům nepřiblíží.
Je třeba uvažovat o změně paradigmatu vzdělávání. Základní otázka, o které bychom měli diskutovat, zní: kdo má řídit vzdělávání dětí? Je stále udržitelná myšlenka minulých století, že to má být někdo zvenčí? Nebo to má být ten, kdo se učí?
Pokud naše odpověď bude, že děti mají plné právo řídit si své vzdělávání samy, v souladu se svými jedinečnými dispozicemi, pak se dostáváme k myšlence unschoolingu – je to pojem, pro který není zatím v češtině úplně usazený adekvátní překlad – používá se svobodné učení nebo sebe-řízené učení i další.
Unschooling může mít podobu buď domácího vzdělávání (kde ovšem rodič nenahrazuje učitele) nebo podobu instituce. V obou případech zde není nijaké povinné kurikulum, děti mají svobodu vybrat si, co kdy budou dělat a tím se učit. Nejznámější takové instituce jsou zejména škola Summerhill ve Velké Británii či školy typu Sudbury Valey School.
Instituce svobodného učení musí splňovat ovšem základní podmínky pro tento typ učení.
-
Prostředí bohaté na podněty a prostor pro pohyb. Aby v něm dítě našlo to, k čemu právě vnitřně dozrálo a co potřebuje dělat.
-
Věkově různorodá dětská skupina. Ostatní děti jsou pro sebe-řízené učení nesmírně důležité. Ve skupině se učí kooperaci, sociálním dovednostem, prosociálnímu chování, přirozené úctě k odlišnostem, tedy něčemu, co tradiční škola nemá šanci nikdy poskytnout. A jsou si navzájem zdrojem informací – když vás něco baví, tak o tom rádi s druhými mluvíte.
-
Respektující dospělí. Děti od útlého věku potřebují přítomnost dospělých, jejich pozornost, ale úplně jinou, než si dospělí většinou představují. Sugata Mitra ve svých experimentech, kdy děti spolupracují kolem počítače, zjistil, že pouhá pasivní přítomnost dospělého zlepšuje vlastní učení dětí.
-
Pravidla soužití, které děti spoluvytvářejí. Děti ve svobodných institucích sice dělají, co chtějí, ale hranice platí pro soužití s ostatními. Takže jsou tam pevná, společně vytvářená pravidla. Bez nich by tam nebyl pocit bezpečí.
Škola Summerhill existuje od r. 1921, Sudbury Valley School od r. 1968, domácí vzdělávání má za sebou již také několik desetiletí existence. Jsou tedy k dispozici data, jak si vedou takto vzdělávané děti v životě.
Je doloženo, že ti, co chtějí, a těch je většina, pokračují bez problémů v dalším studiu včetně vysokých škol. Víc než polovina respondentů uváděla, že podnikají. Dělají práci, která je baví. To jsou asi základní údaje, na které se běžný rodič bude ptát nejdřív.
Pro mne bylo však mnohem důležitější vyjádření zakladatele Sudbury Valley School, Daniela Greenberga, který na dotaz, zda považuje za možné, že by se mezi absolventy této svobodné školy mohl objevit někdo jako Hitler, odpověděl, že by se to asi nedalo vyloučit, ale že rozhodně by nemohl tuto školu absolvovat dostatečný počet lidí, kteří by ho volili, podporovali a následovali.
V tomto duchu vyznívá i postřeh 11-letého chlapce, který po domácím vzdělávání nastoupil na běžnou, z hlediska mnohých celkem dobrou základní školu.
Když jsem ve škole, tak to vypadá, že jsou všichni spolužáci vygumovaní. Jsou jako stroje, dělají to, co jim řeknou.
Jsou kluci, kteří dělají učitelům potíže, ti ještě tolik vygumovaní nejsou. Ale ani tihle, kdyby šli do domácí školy, tak by to už nešlo. Oni jsou naučení odporovat učení a odporovali by i doma. To si myslím…
Mě se podařilo zjistit, že se můžu učit tak, jak potřebuji, protože jsem byl v domácím vzdělávání, ale ve škole to nejde.
Vygumovaní netuší, že něco můžou, oni vědí jen to, že musí…
Co tedy dělat? Především se co nejvíc seznámit s těmito myšlenkami a šířit je. I u nás vyšly k tomuto tématu v překladu stěžejní knihy (John Holt: Proč děti neprospívají, A. S. Neill: Summerhill, Peter Gray: Svoboda učení).
Další věc jsou legislativní podmínky, které by umožnily, aby svobodné školy mohly vznikat a aby měly stejné finanční podmínky jako státní školy, aby takové vzdělání nebylo jen pro děti rodičů, kteří si to mohou dovolit.
Mezi podstatné legislativní podmínky pak patří osvobození takto vzdělávaných dětí od povinného kurikula a od testování. Aby děti takto vzdělávané nebyly jakkoliv poškozovány, se musí zajistit jinak než přes jednotnou kontrolu.
Chci se a vámi rozloučit příběhem z roku 1535. Jacques Cartier zakotvil se svojí lodí na řece Sv. Vavřince, jeho posádka byla sužována kurdějemi. Objevil se však přátelský indián a ukázal Cartierovým mužům strom, který je vyléčí. Byl to kanadský cedr, jehož kůra a jehličí mají vysoký obsah vitamínu C. Kurděje zmizely a Cartier o tom po návratu do Evropy písemně uvědomil Lékařskou komoru. Ovšem sklidil jen výsměch, že se nechal svést k takovému nesmyslu nevědomým divochem - vždyť každý přece ví, že kurděje jsou neléčitelné! Lékařská komora v té době neudělala nic z toho, co "divoch" a Cartier doporučili, takže kurděje zabíjely námořníky ještě dalších 200 let.
Otázkou je, zda jsme schopni se o 500 let později zachovat v oblasti vzdělávání dětí rozumněji než středověká lékařská komora.