Jana Nováčková
Článek byl otištěn ve sborníku ze vzdělávacího soustředění pro školní metodiky prevence Olomouckého kraje na téma „Možnosti a meze ovlivňování rizikového chování ve školách“, které se konalo v Olomouci 5. – 6. února 2007. Pořádala katedra psychologie FF UP v Olomouci.
Klíčová slova: soutěž, konkurz, soutěživost, vnitřní a vnější motivace, sebeúcta, (agresivní chování, morální vývoj).
Key words: contest, competition, competitiveness, extrinsic and intrinsic motivation, selfesteem, (aggressive behavior, moral development).
V příspěvku se uvádí šest rizik soutěží: návyk na vnější motivaci k výkonu, nízká sebeúcta, návyk reagovat soutěživě i v situacích spolupráce a nedostatek dovedností pro tyto situace, riziko pro morální vývoj a vyšší výskyt agresivního chování. To, co se obecně považuje za přínos soutěží (zvýšení výkonu, aktivita, zábava) lze dosáhnout i jinými prostředky bez rizik, které ze soutěží plynou. Používání soutěží ve výuce je v přímém rozporu s rozvíjením klíčových kompetencí.
Soutěže jsou přítomné v naší škole ve velké míře a zdá se, že většina učitelů v nich nevidí pro děti žádné větší ohrožení. Nedobré důsledky soutěží se připouštějí spíše v bezprostředních projevech - v emocionální oblasti (stres pro některé děti), v sociální oblasti (někdy hádky, obviňování členů družstva za prohru, podvody). Proto se také učitelé, kteří používají soutěže, obvykle zaměřují na zmírnění těchto dopadů (např. bagatelizují prohry s poukazem na možnost výhry příště), ale o soutěžích samých příliš nepochybují.
Pokud se negativní důsledky něčeho dostaví až za delší čas, bývá někdy těžké je dát do příčinných souvislostí - jejich vysvětlení se často hledá v něčem, co se jako evidentně nesprávný jev vyskytuje časově souběžně. Tak tomu bývá i u soutěží. Jejich okamžité „zisky“ – aktivita, zábava, „vyhecování“ k výkonu – nám mohou zabraňovat, abychom je spojili například s poklesem zájmu o činnosti, které nejsou odměňované, s problematickými vztahy ve třídě, se zvýšením agresivity, s potížemi při pokusech o kooperativní výuku, které se projeví za týdny, měsíce…
Soutěž a konkurz
Pojmem soutěž se označují různé situace. V tomto příspěvku budeme slovem soutěž označovat situaci „nedostatku“ (navozeného uměle), kde dva či více jedinců nebo skupin usiluje o tentýž cíl, ale dosáhnut ho mohou jen někteří. Jejich „osudy“ jsou svázány tak, že výhra jednoho znamená prohru druhého či ostatních (například sportovní utkání), nebo alespoň snižuje jejich šance. Vítězství zde přichází jako sestavení pořadí v dané skupině soutěžících bez ohledu na výkony jiných jinde. Prospěch z vítězství má jen vítěz. Cíl soutěže je jen v ní samé, dále nenásleduje nic (leda další soutěž).
V životě existuje ještě další situace, kterou můžeme označit jako konkurz. Na rozdíl od soutěže jsou dána určitá kritéria, která je třeba splnit, a někdy se stává, že nikdo z uchazečů není vybrán, protože kritéria nesplnil (občas jsou takto regulovány např. umělecké soutěže, kde 1. cena není udělena). Druhý odlišující prvek konkurzu však je, že pro toho, kdo nejlépe splnil kritéria, začíná práce ve prospěch věci, ve prospěch skupiny. Příkladem takové situace je výběr na pozici vedoucího - od jeho kvalit bude záviset osud dalších lidí, tím, že byl vybrán, jeho práce začíná – zatímco soutěž výhrou končí. Takovýto charakter má v přírodě třeba i výběr samce v období páření. Poměřování, soupeření není samoúčelné, jako je tomu u soutěží.
Většina učitelů, když hovoří o tom, že soutěžemi připravují děti na život, má na mysli spíše situace konkurzu. Rádi by, aby jejich žáci v životě obstáli, aby byli úspěšní v tom, co jednou budou dělat, aby byli schopni unést úspěch i neúspěch. Úspěch však nemusí mít nutně charakter výhry nad někým, ani neúspěch nemusí být prohrou s někým.
Soutěžemi však můžeme v dětech vytvářet postoje a vést je k chování, které jim nepomohou ani v situacích konkurzu, ani v běžném životě, a které nejsou přínosem ani pro společnost. Můžeme jimi nastartovat trvalou soutěživost, tj. puzení neustále se srovnávat s druhými a snažit se je předčit, dokázat jim, že jsou horší než my sami. To je svým způsobem past na celý život.
Jsme přesvědčeni, že významnou oporou při zvládání životních zátěží a rizik (i situací konkurzu) je vysoká sebeúcta, kterou bychom měli cíleně a systematicky u dětí rozvíjet.
Základní rizika soutěží
Rizika soutěží spočívají především v jejich dlouhodobých důsledcích.
1. Vytvářejí návyk na vnější motivaci k výkonu. Odnaučují děti dělat věci kvůli nim samotným, ale učí je, že jediné důležité je zvítězit, nikoliv dělat věci jak můžeme nejlépe.
2. Učí děti odvozovat pocit vlastní hodnoty hlavně od výkonu, od toho, zda podá lepší či horší výkon než druzí.
3. Budují specifické postoje k druhým lidem – učí je vidět jako soupeře a překážky svého úspěchu, nikoliv jako možné spolupracovníky při vytváření něčeho pozitivního a smysluplného.
4. Jsou velkou překážkou pro osvojení dovedností potřebných ke spolupráci.
5. Tím, že jsou příležitostí k podvodům a podrazům, ohrožují morální vývoj dětí.
6. Ze své podstaty zvyšují agresivitu a tím zasahují do vztahů, do klimatu třídy.
Podíváme se na tato rizika podrobněji.
Ad 1. Návyk na vnější motivaci k výkonu
Motivy jsou důvody, proč něco děláme. Z vnitřní motivace děláme to, co sami chceme, co nás zajímá, co nás baví. Z vnitřní motivace však také děláme věci, které nejsou příliš zajímavé nebo příjemné – např. udržování pořádku, překonání únavy a dokončení nutné práce, která nás moc nebaví, dodržení slibu a pod. Jsou to ty činnosti (chování), o nichž jsme přesvědčeni, že jsou potřebné a správné, a uděláme je, i když nebude na blízku nikdo, kdo by o tom věděl nebo na nás „dohlížel“.
Z vnější motivace děláme ty činnosti, které bychom jinak nedělali, v nichž nevidíme valný smysl, neuspokojují naše potřeby, ale uděláme je, abychom se vyhnuli nepříjemnostem (vyčítání, vyhrožování, kázání, tresty…) nebo abychom získali odměnu (nebo její varianty – pochvaly, udělování znaků prestiže autoritou). Z vnější motivace děláme něco jen do té doby, dokud trvá hrozba nepříjemností nebo příslib odměny či pochvaly.
Když začneme používat odměny pro činnosti, které byly původně vykonávány z vnitřní motivace, nastává její potlačení až úplné zničení. Odměňovaná činnost již nebude vykonávaná „jen tak“, bude se vázat jen na situace, kdy bude „nastartovaná“ zvnějšku (příslibem odměny, včetně odměny být vítězem v soutěži, nebo tresty). Toto dělá v podstatě i známkování – během několika málo týdnů v 1. třídě se působením včeliček, hvězdiček a jedniček utlumí původní (velmi vysoká) vnitřní motivace dětí k učení.
Čím častěji je dítě vystavováno situacím s vnější motivaci, tím větší návyk se na tuto motivaci vytváří.
Protože soutěže jsou jednoznačně situací založenou na vnější motivaci, přispívají také k závislosti na vnější motivaci („zadarmo ani kuře nehrabe“).
Ad 2. Odvozování vlastní hodnoty hlavně od výkonu
To, jak vidíme sebe sami, jak o sobě smýšlíme, významně ovlivňuje naše chování. Vnímat sebe sama jako hodnotného a kompetentního člověka, vážit si sám sebe – tedy mít vysokou sebeúctu – představuje v životě člověka významný pozitivní faktor pro zvládání životních zátěží, je to předpokladem pro spokojený život i ochranou před nemorálním chováním.
Abychom porozuměli, co s tím mají společného soutěže, je třeba si odlišit pojem sebevědomí a sebeúcta. Sebevědomí má svůj zdroj především ve srovnávání se s druhými (např. ve výkonech, vzhledu, inteligenci, úspěšnosti, oblibě apod.) Sebeúcta se vztahuje spíše k tomu, kdo jsme, jakou máme hodnotu jako lidé. Souvisí také s morálními hodnotami dané kultury, s tím, jak se člověk cítí užitečný, potřebný pro ostatní. Člověk s vysokou sebeúctou si je vědom svých předností, ale i svých rezerv. Neobává se přiznat své chyby a snaží se o nápravu. Uznává a dovede ocenit sebe i druhé.
Soutěže mohou významně ovlivňovat sebevědomí – zvyšovat ho při vítězstvích, snižovat při porážkách. Mít dobré sebevědomí není nic špatného, jsme ale přesvědčeni, že pro úspěch i štěstí člověka, pro jeho vztahy a překonávání obtížných situací je mnohem důležitější dobrá sebeúcta. Sebeúcta není závislá na mínění druhých. Odvozovat svou hodnotu od toho, zda jsem v něčem lepší než druzí nebo dokonce jen od faktu, že je v něčem porazím, je zničující pro vytváření dobré sebeúcty. Lidé s dobrou sebeúctou se nepotřebují povyšovat nad druhé, nepotřebují jim dokazovat, že jsou horší než oni. Dělají to, co považují za správné, bez ohledu na to, zda za to dostanou nějakou odměnu. Dítě se potřebuje naučit vidět samo sebe jako někoho, kdo je pro druhé důležitý, a to bez ohledu na své výkony. Pro vytváření sebeúcty jsou rizikové situace, kde dítě může získat pocit, že druzí lidé ho budou přijímat a milovat jenom tehdy, když bude splňovat jejich nároky, nebo jen tehdy, když dokáže, že je lepší než druzí. Soutěže mezi tyto situace bezesporu patří.
Ad 3. Soupeři nebo spolupracovníci?
Ve škole i ve skutečném životě jsou situace, kdy jde především o řešení problému, o zvládnutí věcí ke prospěchu všech. Návyk vidět ostatní především jako soupeře, kteří mne potenciálně ohrožují (tedy již rozvinutá soutěživost jako více méně stabilní vlastnost), vede k tomu, že tito lidé i v situacích, v nichž je potřebná hlavně spolupráce, produkují chování s rysy typickými pro soutěž: kontakty s ostatními jsou méně časté, dochází ke skrývání informací, které by mohly přispět k řešení problému, ani rozumný ústupek se neudělá, aby to nebylo interpretováno jako slabost, může docházet k přetížení (není návyk na dělbu práce), důvěra v druhé je nízká, permanentní ostražitost a napětí vyčerpávají, podezíravost ničí vztahy, přiznat chybu se považuje za nepřijatelné, na vině musí být vždy ti druzí apod. Soutěživost se může přenášet dokonce i do intimnějších vztahů (rodina, partnerství, přátelství) a může být důvodem k jejich neuspokojivému stavu. Výzkumy ukazují, že lidé preferující spolupráci mají na druhé realističtější pohled, zatímco soutěživí předpokládají stejné chování u všech ostatních.
Soutěživost je v literatuře jednoznačně považovaná za naučenou (řadu autorů cituje např. A. Kohn v knize No Contest). Škola je prostředím, kde se děti setkávají především se soutěžením – buď jasně strukturovaným (organizování soutěží v rámci třídy, školy, mezi školami) nebo skrytým (známkování, srovnávání dětí mezi sebou - cení se být lepší než druzí, vyzvedává se osoba spíše než aby se hovořilo o chování, o tom, co se udělalo dobře). Antropologické studie (M. Meadová, J. Henry) ukazují, že jsou kultury, kde se takovéto chování považuje za kruté (různé domorodé kmeny), a také, že jsou rozdíly v preferenci soutěživého nebo kooperativního chování u různých národů (Whitingová & Whiting).
Ad 4. Učit děti spolupráci je velmi důležité
Výzkumy, které porovnávaly výsledky kooperativní výuky s výukou, kde pracovali žáci individuálně nebo soutěživě, jasně prokázaly lepší výsledky kooperativní výuky jak v oblasti znalostí, tak v osvojení řady sociálních dovedností. To odporuje mýtu, že soutěže zlepšují výkon. Navíc nevytvářejí příležitost pro rozvoj důležitých dovedností (naslouchat, oceňovat druhé, dělit se o materiál a pomůcky, nabídnout pomoc i žádat o pomoc, účinně se na něčem domlouvat, najít konsensus, ověřovat si porozumění aj.). Učitelé, kteří se snaží o kooperativní výuku, vědí, jak důležité tyto sociální dovednosti jsou – bez nich se práce ve skupině nemůže dařit. Děti se jim učí zejména v situacích spolupráce. Z ní pak vzniká větší citlivost k potřebám druhých, umění vidět situaci z perspektivy jiných lidí, buduje se pocit důvěry jako předpoklad pro otevřenost, férovost, vstřícnost v jednání.
Ad 5. Riziko pro morální vývoj
Soutěže vytváří i prostor pro chování, které může ohrožovat morální vývoj dětí - drobné či větší podvody, poškozování soupeře, lhaní, svalování viny za prohru na někoho jiného. Dospělí nemají šanci odhalit všechny projevy takového chování. To představuje pro děti, jejichž morální vývoj není zdaleka ukončen, velká rizika. Neodhalené morální přestupky vedou k tomu, že děti nemají možnost zažít a uvědomit si, že je jejich chování nepřijatelné, ani nedostanou příležitost věc napravit.
Ad 6. Agresivita
Soutěž je svou podstatou druhem agrese (tj. vědomě způsobit újmu druhému). Již před půl stoletím byly provedeny výzkumy, v nichž na letních táborech byly děti rozděleny na dvě soupeřící skupiny. Předpoklad, že samotné uspořádání do soutěživého prostředí vyvolá nárůst agresivního chování, se plně potvrdil. Naštěstí jsou i důkazy o tom, že odstranění soutěží ve všech jejich otevřených i skrytých formách (např. vystavování jen nejlepších výkresů, nabídka, že kdo první udělá cvičení, dostane jedničku, apod.) vede ke zlepšení vzájemného chování dětí ve třídě. V době, kdy školy čelí nebývalému výskytu šikany nebo ničení věcí dětmi, stojí tato zjištění za úvahu.
Co namísto soutěží
Aktivita, zábava, uvolnění, změna – to se obvykle označuje jako přínosy soutěží. Dobré se zdá i „vyhecování“ k výkonu, poznání svých možností. Cena za tyto pozitivní stránky je však příliš vysoká. Jsme přesvědčeni, že toho všeho se dá dosáhnout i bez soutěží. Pokud mají soutěže současně zábavný či hrový charakter, lze přeměňovat soutěživá pravidla na kooperativní. Např. při vybíjené lze zařadit pravidlo, že ten, kdo je zasažen míčem, zůstane stát a může být vrácen do hry kýmkoliv z ostatních hráčů. Kde hra vyžaduje dvě družstva proti sobě, lze družstva v průběhu hry několikrát promíchat, apod.
Pro děti je důležité ukázat, co umějí. Příležitostí jsou různé přehlídky, které nemusí vůbec obsahovat vyhlašování vítězů. Ve škole by se měly ve třídě vystavovat všechny práce (pokud s tím děti budou souhlasit), aby si děti mohly samy porovnat svůj výkon s výkony druhých, vidět, co je možné udělat jinak či lépe. To je úplně odlišná situace od srovnávání, které je veřejné a provádí ho autorita.
Pro udržení vnitřní motivace se uvádí tři podmínky známé jako „3 S“ (Kohn, 1998): SMYSLUPLNOST - SPOLUPRÁCE - SVOBODNÁ VOLBA. Pro učitele to může být velmi praktický nástroj při přípravě hodin – projít plánovanou výuku z hlediska těchto tří podmínek může významně přispět ke kvalitě výuky. Čím lze přiblížit ještě víc smysluplnost obsahu i činností? Co lze změnou instrukce přeměnit z individuální či dokonce soutěživé práce na spolupráci – alespoň ve dvojicích? Co lze dávat dětem na výběr?
Soutěže a klíčové kompetence
Soutěže svými dopady brání rozvíjení kompetence k učení – celoživotní vzdělávání má jako základní podmínku vnitřní motivaci k učení, tu, jak bylo zmiňováno výše, soutěže velmi snižují. Soutěživé prostředí také omezuje komunikaci, vytvářením soupeřivých postojů není v souladu s občanskými kompetencemi. Rovněž pracovní kompetence vyžadují zaměření na co nejlepší provádění práce, nikoliv zaměření na poražení druhých.
Mezi psychosociálními podmínkami potřebnými k úspěšné realizaci RVP se uvádí bezpečné klima. Soutěživé prostředí a bezpečné klima jsou pojmy, které se navzájem vylučují.
Literatura:
Henry, J.: Culture Against Man. New York, Vintage, 1963.
Kohn, A.: No Contest. The Case Against Competition. Revise Edition. Boston, Houghton Mifflin Company, 1992.
Kohn, A.: Punished by Rewards. Boston, Houghton Mifflin Company 1993.
Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová, D., Kopřivová, T.: Respektovat a být respektován.
2. vydání. Kroměříž, Spirála 2005.
Mead, M. (Ed.): Cooperation and Competition among Primitive People. Boston, Beacon, 1961.
Nováčková, J.: Mýty ve vzdělávání. 3. aktualizované vydání . Kroměříž, Spirála 2006.
Whiting, B., Whiting, J.: Children of Six Cultures. A Psycho-Cultural Analysis. Cambridge, Mass. Harvard University Press, 1975.