Jana Nováčková
Psáno na vyžádání redakce Moderního vyučování jako komentář k článku dvou studentek. Leden 2005
Komentář ke článku Dagmar Edelmanové a Dagmar Matějkové Student versus profesor
Autorkám článku se naprosto oprávněně nelíbí deformace vztahu mezi středoškolskými profesory a studenty (stejný problém by se ale dal vidět s určitými obměnami i na základní škole případně na vysoké škole).
Jaký by měl být tedy jejich vzájemný vztah v optimálním případě? Studentky mají za to, že profesoři by měli být „nad studenty“. Nepoužily sice slovo autorita, ale měly jej pravděpodobně na mysli. Když se podíváme do slovníků, najdeme dva základní významy slova autorita: autorita ve smyslu moci a autorita ve smyslu vlivu. O projevy moci – pokud nejde již o deformaci osobnosti ve smyslu poslušnosti a závislosti na autoritě – většina lidí nestojí. Nepotřebujeme, aby nám někdo poroučel, aby se nad nás někdo povyšoval, byl arogantní, aby jeho rozhodování bylo závislé na jeho názoru a ne na objektivních faktech, pravidlech, normách, dohodách… Jiné je to s autoritou ve smyslu vlivu, kdy se míní vliv lidí, kteří jsou osobnostně zralí, mají zkušenosti, znalosti, které my nemáme - někdy se hovoří o přirozené autoritě - taková autorita je jistě v průběhu vývoje mladého člověka žádoucí, protože osoba s autoritou mu poskytuje vzor, pocit bezpečí, ale současně se k němu chová respektujícím způsobem.
Jak vypadá přirozená autorita ve výchově a v čem je její podstata nám může blíže osvětlit pojetí J. Rasera. Ve své knize Jak vychovávat děti, se kterými se dá žít hovoří o výchovném vztahu mezi rodiči a dětmi (berme tento výraz v právním významu, tedy včetně mladých lidí do 18 let). Domnívám se, že totéž platí v zásadě pro jakékoliv dospělé v pozici vychovatelů – tedy i pro učitele – kromě (jak vyplyne z dalšího) intenzity citových vztahů.
Podle tohoto autora má tento vztah dvě složky - funkční a osobní vztah.
Do funkčního vztahu patří to, co vlastně vyplývá z odpovědnosti dospělého (morální i zákonné) vůči dětem: naučit je, co budou potřebovat pro svůj život v dospělosti. Funkční vztah se týká kázně, vzdělávání, rozvoje psychiky, vymezování hranic, zprostředkování pravidel, norem a řádu, zařazování do společnosti.
Osobní vztah obsahuje projevy péče, lásky, úcty, přátelství, řadí sem popovídání, žertování, hry. Ve vztahu učitelů ke svým žákům jde místo rodičovské lásky o přijetí, zájem.
Problémy nastávají, když je oslabena jedna nebo druhá složka. Vyplývá to často z nesprávné představy, že ten, kdo dává najevo přátelství, respekt, nemůže jasně stanovovat hranice. V důsledku této představy mohou být ti dospělí, kteří cítí velkou odpovědnost za svůj výchovný vztah, odtažití, navenek citově chladní. Nebo naopak, dospělému velmi záleží na osobních citových vztazích s dětmi (žáky, studenty), být oblíbený je pro něj z nějakého důvodu natolik žádoucí hodnota, že se domnívá, že být náročný, vyžadovat respektování pravidel, říct jasné „ne“, kde „ne“ musí zaznít, by mohlo ohrozit osobní vztah, o nějž mu především jde.
Tak jako nelze vztah dospělého v pozici vychovatele redukovat na ukázňování, učení, vyžadování..., právě tak nelze mít dítě za kamaráda, od kterého očekáváme sdílení všech našich radostí a starostí nebo jako zdroj našeho štěstí.
Učitelé, kteří potlačují osobní vztah, aby nenarušoval ten funkční, se tímto způsobem chovají ke všem žákům stejně: Jsou často označováni jako „přísní, ale spravedliví.“ Pokud si ale učitel „zasedne“ na žáka, v našich pojmech to znamená převahu osobního vztahu nad funkčním (tentokrát se znaménkem mínus). Jinými slovy to ale můžeme označit jako nezvládnutí vlastních emocí a je to jeden z projevů nedostatečné profesionality.
Demokratický výchovný styl, který naplňuje obě složky (funkční i osobní vztah) je založený na vzájemném respektu obou stran. Mít u dětí respekt je něco jiného než dosáhnout jejich poslušnosti – to první je spíš důsledek působení výše zmíněné přirozené autority. Respekt dospělých vůči dětem by se dal zformulovat do jedné věty: Neříkat dětem nic, co bychom neřekli dospělému, kterého si vážíme (jde tedy hodně o komunikační formu). K demokratickému stylu výchovy patří také stanovování pravidel společně všemi, kterých se to týká (tedy ve škole jsou to také žáci/studenti). Na škole, kde studují autorky článku, by si studenti nejspíš přáli mít pravidlo rovného přístupu profesorů ke všem.
Literatura:
Jamie Raser: Jak vychovávat děti, se kterými se dá žít. Portál, Praha 2000