Jana Nováčková a Dobromila Nevolová
Psáno pro webový magazin Little Modernist - duben 2010
http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see
Maminky prvorozených dětí se železnou pravidelností přicházejí o své krásné představy o úžasném voňavém miminku, které bude hodné, protože ony jsou připraveny udělat pro něj cokoliv s veškerou svou láskou... Obrovská změna v dosavadním provozu domácnosti, únava, nevyspání dělají své. A své také dělá nevědomost. Některé situace ve výchově dětí by nemusely být tak stresující, kdyby rodiče věděli víc o zákonitostech vývoje dětí.
K malým dětem jsou dospělí celkem bez větších problémů tolerantní a empatičtí. Čím je dítě starší, tím více neadekvátních očekáváních vůči dítěti se objevuje – a teď nemáme ani tak na mysli ambice týkajících se výjimečných schopností a nadání – ale někdy dost překvapivé neznalosti o tom, co v kterém věku dítě zvládne. Jedna maminka se nás zcela vážně ptala, jak má vysvětlit své osmiměsíční dcerce, že nesmí oštipovat listy u pokojových rostlin. Dodala, že holčička moc dobře ví, že to nemá dělat, ale přesto to dělá. Většina lidí se asi vědoucně pousměje – čím mladší dítě, tím víc předmětů musíme odstranit z jeho dosahu. Tak jako hlas přírody radil Čapkově Dášeňce, jak má postupně klást tlapky, aby začala chodit, tak tentýž hlas přírody velí dítěti dotýkat se všech dostupných věcí, používat k poznávání toho neznámého kolem všechny prostředky (včetně úžasného poznávacího nástroje – úst). Dovedeme si představit sami sebe zcela samotné na cizí neznámé planetě? Nějací tvorové se nám možná snaží něco sdělit, ale moc jim nerozumíme, a tak nejspolehlivějšími cestami je vidět, slyšet, hmatat a zejména zkoušet, co se stane, když my uděláme to či ono…To je připodobnění k situaci malého dítěte.
Děti dokáží dělat některé věci hodně vytrvale a dokonce i přes překážky, které jim dospělí kladou v podobě zákazů až trestů, přerušení činnosti či odvedení z místa. Jsou to vývojové úkoly, které dítě musí plnit, aby se ve svém vývoji posunulo dál. Typickými vývojovými úkoly je vyhazování hraček ven z postýlky, jakmile dítě zvládne dřep a vztyk, začíná „sběračské období“, pak je to házení pískem, cachtání ve vodě, přelévání vody… Byl by to jistě dlouhý seznam – dá se říct, že vývojové úkoly se poznají podle úpornosti, s kterými je děti provádějí. To, co je třeba v té chvíli dělat, je upravit podmínky, za nichž dítě může své vývojové úkoly může plnit. Házení pískem? Jistě, ale ne na druhé dítě! Můžeš házet do tohoto rohu nebo do druhého. Vědět o vývojových úkolech může být velmi osvobozující. Řada aktivit dětí už nemusí už tak rodiče ničit, pokud se na to podívají s odstupem a dokonce se zájmem: Proč to dělá? Co se to vlastně učí? V tu chvíli vytahování hrnců ze skříňky přestává být zlobením a dospělému dojde, že dítě v té chvíli stojí na prahu úžasného objevu, že větší hrnec do menšího nenacpe…
Pak je tu ještě jedna důležitá informace, která může rodičům hodně pomoct: Dítě si musí opakovaně ověřovat, že to, co se má a nemá dělat, platí. Hovoří se o testování hranic. Děti to mají přímo „v popisu práce“. Většinou mají při tom specifický výraz, je to velká otázka v jejich očích: Tak co, co se teď stane, když toto udělám? Zde se nepoučení rodiče zejména rozčilují: Vždyť ví, že toto nesmí! Tak proč mi to dělá?? To mi dělá naschvál! A mají tendenci se rozčilovat a dokonce dítě trestat. A zatím by jen stačilo celkem v klidu, ale pevně dát dítěti jasnou zprávu: Ne, toto se opravdu nesmí! Neumožním ti v tom pokračovat. Zejména v předškolním věku máme nad dítětem fyzickou převahu a tak můžeme dítěti celkem snadno zabránit v nežádoucí činnosti (zadržet ruku, odvést dítě pryč…). To není trest - i malé plácnutí je trest, zato odnést dítě v náručí se slovy porozumění „já vím, že bys chtěla šlapat v tom záhonu, já vím, že se ti líbí to dělat, ale to není správné, musím tě tedy odsud odnést, když jsi sama nepřestala, nedá se nic jiného dělat, kytičky by se zničily, nebylo by to už hezké“, to je opatření, které odpovědný rodič v té chvíli musí udělat. Udělá to však způsobem respektujícím důstojnost dítěte.
Děti testují hranice zejména u osob, s kterými se cítí naprosto bezpečně, což bude asi na prvním místě maminka. Když jsou s někým jiným, jsou to „zlaté děti“, takže rodiče, kteří toto netuší, si mohou i vyčítat, že dělají něco špatně, když je dítě tak zlobí.
Od testování hranic je třeba odlišit další případy nevhodného chování dětí jako jsou přitahování pozornosti, používání afektu k vynucování odepřené věci, experimentování dítěte s nejrůznějšími věcmi a také situace, když dítě dělá nějakou věc dál, i když dostalo informaci, že to může dopadnout špatně (dítě se např. natahuje pro věc, která je vysoko a která může spadnout). Každý z těchto důvodů si vyžaduje samozřejmě jinou reakci. Například důvodem toho, že dítě pokračuje v nějaké činnosti i přes upozornění na možná rizika, není touha nás naštvat – naopak, je tam mocná a obdivuhodná motivace zvládnout věci, být kompetentní. Jenže dospělé v té chvíli rozzlobí třeba zničení nějaké věci a také v tom hraje roli docela obyčejná ješitnost: když mu to říkám JÁ, tak přece musí vědět, že to vím lépe než ono!!
Děti nedělají věci nesprávně proto, aby nás naštvaly. Pokud by tomu opravdu tak bylo, pak by to znamenalo, že už se stala nějaká vážná chyba. Děti chtějí být s druhými, hlavně se svými nejbližšími zadobře, zlobit není jejich životním programem. V knize Dona Miguela Riuze Čtyři dohody se popisují čtyři moudré zásady vzájemného soužití a komunikace. Jedna z nich je nebrat si věci osobně. To může rodičům docela ulevit od emocí a pomoci se zájmem pozorovat své dítě a snažit se vidět důvody, proč se tak chová, porozumět tomu, co se vlastně v té chvíli učí.