Autoritativní rodiče vychovávají poslušné děti, které v dospělosti snadno podlehnou manipulaci

Mezi dnešními rodiči je respektující výchova trendem, metou, které se mnozí snaží dosáhnout, ale jiní ji zatracují, protože se obávají, že dává dětem přílišnou volnost. Psycholožky Jana Nováčková a Dobromila Nevolová však zdůrazňují, že respektující výchova naopak považuje hranice za velmi důležité, jen není dobré si jejich dodržování vynucovat silou. Svou knihu Respektovat a být respektován napsaly spolu s manželi Kopřivovými, rovněž psychology, už v roce 2005. A původně mířily na pedagogy. V českém školství ale přístup narážel na překážky v podobě známek nebo pevně daných rozvrhů. Myšlenky se však chytili rodiče, a tak psychologové začali své výchovné metody formou kurzů šířit mezi ně.

Když se rodiče doma snaží o respektující výchovu, nemůže pro ně být demotivující, když ve škole k jejich dětem budou přistupovat autoritativně?

Jana Nováčková: Rodiče mají možnost přece jenom působení školy trošku vyvažovat. Jednak tím, že nebudou klást důraz na známky a na výkon, a také tím, že budou s dětmi o škole mluvit. Ptát se: „Co myslíš, jak by to mohlo být jinak?“ Nechci, aby to vyznělo, že ve škole není vůbec žádný prostor pro respektující přístup, ale má svoje nekompromisní hranice. Známky, povinná náplň učiva pro všechny bez ohledu na odlišnosti a potřeby dětí. 

Když se jakýkoli nový koncept zpopularizuje, začne si žít vlastním životem. Jak to v případě respektující výchovy vnímáte?

1. N.: My jsme se úplně na začátku snažily dobrat toho, co je naprosto klíčové a od čeho se odvíjí všechno ostatní, a došly jsme k postoji dospělých k dětem. Ten postoj může být takový, že dítě je prázdná nádoba a je na dospělém, aby do ní lil správný obsah. Náš postoj je, že dítě je kompetentní bytost, která je od příchodu na svět vybavená vnitřním vývojovým programem. A to, co pak dítě potřebuje, je správné prostředí. Rodiče s prvním zmíněným postojem můžeme přirovnat k sochaři, který tesá dítě k obrazu svému. Respektující rodič je spíše zahradníkem, který se stará o potřeby svého dítěte a podporuje jeho individualitu. Každá rostlinka potřebuje něco jiného.

A jak definujete samotný respekt?

1. N.: Respekt se používá v různých kontextech. Někdy jako synonymum úcty.

Dobromila Nevolová: Někdy dokonce hrozby, strachu. Říká se, že mám z něčeho či někoho respekt. My vycházíme z latinského respicere, tedy ohlížet se. Respekt v našem pojetí je ohled na potřeby druhého člověka, na jeho individualitu a také důstojnost. A netýká se to jen dětí. Respektující přístup je protipól mocenských vztahů, kde ten, kdo má něčeho víc než druhý, například síly, intelektu, majetku, se cítí oprávněn toto používat pro své cíle (třeba i velmi chvályhodné) bez ohledu na potřeby druhých. V respektujícím vztahu se to neděje. Ale je pravda, že si koncept žije vlastním životem a někdy je docela zkreslený. Tuhle mi jedna známá říkala: „Tak to jsi ty, kdo kazí naše děti!“

Proč to říkala?

1. N.: Zřejmě respektující výchovu pochopila jako výchovu všedovolující. 
2. N.: Vyjasnění pojmů pro nás na kurzech byla alfa a omega, protože bez toho si prostě nebudeme rozumět. Využíváme například přímku, kde je na jedné straně autoritativní výchova, v níž má moc dospělý, a na druhé výchova všedovolující, v níž má moc dítě. Dělá si, co chce, a nikdo mu nedává žádné hranice. Když jsme se účastníků ptaly, kam by umístili respektující výchovu, kam myslíte, že ji dali?

Jak jste samy zmínily, řada lidí zaměňuje respektující výchovu s výchovou všedovolující. Tak asi blíže k ní?

1. N.: Ano, to je první věc, že to lidé zaměňují. Ale dejme tomu, že jsme si vyjasnili, že respektující výchova všedovolující není.

Tak tedy někam doprostřed?

1. N.: Na první pohled ano. Jenomže ono je to tak, že je mimo tuhle přímku, protože v respektující výchově nejde o moc. Není to žádný průměr mezi mocí dospělého a mocí dítěte. Je to úplně jiná kvalita. Autoritativní rodiče vidí potvrzení své výchovy v tom, že se dítě chová, jak si oni přejí. U respektující výchovy jsou důležité potřeby dítěte, jeho emoce, jeho sebeúcta. A také jeho spoluúčast na tom, co se s ním děje. To mu pomůže se pak i dobře chovat. Jenže spousta lidí si myslí, že ví lépe než dítě, co je pro něj dobré, a že tedy mají povinnost udělat cokoli jakýmkoli způsobem, aby ho navedli na cestu, o které si sami myslí, že je správná.

K dítěti je potřeba se chovat jako k rovnocenné bytosti, ale být si vědom jeho limitů, říkají Dobromila Nevolová a Jana Nováčková (zleva). Autor: Milan Jaroš

Na to lze však namítnout, že třeba dvouleté či tříleté dítě si skutečně neumí samo od sebe říct, že už potřebuje jít spát. Ani samo od sebe nepřijde na to, že je potřeba si čistit zuby. Nebo ano?

1. N.: Stačí mluvit o tom, proč si lidé čistí zuby. Proto, aby je měli zdravé a hezké. Neříkat: ty si musíš čistit zuby, jinak se ti zkazí. Také hodně pomáhá, když si rodiče a děti čistí zuby spolu. Protože třeba právě u dvouletého dítěte spíš než vysvětlování pomůže nápodoba.

Jenže když to přesto nefunguje, jak dlouho můžu odmítání dítěte akceptovat, než se budu muset začít obávat o zdraví jeho chrupu?

1. N.: V situacích, kdy se děje něco, čemu dítě nerozumí a nechce to dělat, vždycky pomáhá se do něj vcítit. „Já vím, že se ti vůbec nechce. Je to otrava, že jo?“ 
2. N.: „Šlo by to, kdyby sis vybral, jestli zeleným, nebo modrým kartáčkem? Jakou pastu? Teď, nebo za pět minut? Než uklidíš hračky, nebo až potom?“ Je dobré dítě do rozhodování aspoň nějak zapojit, dát možnost výběru.
3. N.: Často citujeme americkou rodinnou terapeutku Naomi Aldort, která říkala, že je potřeba se k dítěti chovat jako k rovnocenné bytosti, ale být si vědom jeho limitů. A zdůrazňujeme, že je potřeba nechat dětem prostor. Samozřejmě je však důležité zůstat ve vedoucí roli, protože přece jen máme víc zkušeností a informací. Dítě potřebuje autoritu. Ale je rozdíl mezi autoritou formální, mocenskou, a autoritou přirozenou – ve smyslu pozitivního vlivu. Autoritativní přístup vytváří závislost na autoritách, ale právě na těch formálních. Když se podíváte na současnou politickou situaci, tak závislost na autoritách hraje v české společnosti značnou roli. A samozřejmě nejen u nás, autoritativní výchova má všude podobné dopady.

Co tím myslíte?

1. N.: Lidé závislí na autoritách nepoužívají vlastní rozum a kritické myšlení. Jakmile řekne něco politik, kterého považují za autoritu, tak je konec přemýšlení. Takoví lidé jsou vlastně poslušní.  

U dětí je ale poslušnost rodiči i společností oceňována, ne?

1. N.: Co to je vlastně poslušnost? Dělám, co mi přikáže někdo v mocenské pozici a co bych jinak sama nedělala. Ale udělám to, protože mám strach, nebo chci získat odměnu či se někomu zalíbit. A to i když s tím vnitřně nesouhlasím. Na našich kurzech byli zastánci toho, že alespoň v předškolním věku by dítě mělo být poslušné. 
2. N.: Jenže pak jsme jim položili záludnou otázku: Jestli by chtěli, aby jejich dítě bylo i v dospělosti poslušným člověkem. A to už nechtěli. 
3. N.: Je jasné proč. Takoví lidé jsou manipulovatelní, zneužitelní, ohrožení toxickými vztahy.  
4. N.: Do určitého věku má být dítě poslušné a pak najednou už ne. Jenže kde by se to v něm vzalo? Opakem poslušnosti není neposlušnost, ale zodpovědnost. Jenže zodpovědnost není bez svobodného rozhodování. Poctivé plnění zadaných úkolů není zodpovědnost. 

Abychom byly názorné: jak respektujícím způsobem vyřešit běžnou rodičovskou situaci, kdy je potřeba být někde načas, třeba na prohlídce u lékaře, ale dítě předškolního věku se odmítá obléct a opustit byt?

1. N.: Ono se všeobecně předpokládá, že výchova probíhá teď. Něco se děje, musíme odejít, dítě se vzpírá. A já řeknu nebo udělám něco, aby vyhovělo. Jenomže výchova probíhá většinou v jiných situacích. Teď je dítě rozzlobené, protože jste mu zabránila, aby si třeba dál hrálo, není na příjmu. Jeho emoce mu brání v pochopení, že je opravdu nutné jít k zubaři.

Bylo by namístě o tom mluvit třeba už večer předtím. „Zítra půjdeme k zubaři. Co myslíš, proč je důležité tam chodit? Potřebuji, abychom to ráno zvládli rychle. Co by ti k tomu pomohlo?“ Dítě pak ví, co ho čeká. 

Co když ani to nepomůže?

1. N.: Někdy to prostě nedopadne. A nezávislý pozorovatel vidí jenom zásah. Autoritativní i respektující rodič se snaží dítě obléct a odejít. Ten zásadní rozdíl je v tom, co v té chvíli dítě slyší. Autoritativní rodič spíš křičí, obviňuje dítě. Respektující rodič reaguje empaticky: „Já vím, že se ti nechce, ale musíme jít. Mně to taky není příjemné. Co by ti pomohlo?“ A důležité je i to, co dítě slyší potom. Je dobré se k tomu vracet. „Dneska ráno to nebylo příjemné, viď? Ani tobě, ani mně. Co bychom mohli udělat příště, aby to bylo lepší?“ Adekvátně vývoji dítěte je dobré ho k řešení přibírat. Dimenze výchovy jsou tři: reakce, reflexe a prevence. Jenže lidi nejvíc zajímá, co mají teď, ad hoc, dělat.
2. N.: Může se stát, že se dítěte zeptáte, co by mu pomohlo rychle vyrazit k zubaři, a ono řekne: „Kdybych pak dostala zmrzlinu.“ V tomhle případě to není odměna, ale zpříjemnění situace. Dítě se má na co těšit. My dospělí to potřebujeme také: „Až přijdu domů, nejdřív si udělám kafe.“

Chápu, ale až moje tříletá dcera pochopí, že to takto funguje, budu pořád jen kupovat zmrzlinu.

1. N.: Řekla bych, že toto je nástroj opravdu jen pro obtížné situace. A je to také zcela odlišné od úplatku: když se rychle vypravíme, dostaneš zmrzlinu. Tím si zaděláváme na velké problémy. 
2. N.: Tipovala bych, že to nejdřív zkusí respektujícím způsobem. Když ale zanedbají prevenci a pro dítě je to moc náhlé, tak budou zkoušet, co by tak mohli udělat. Pak jim rupnou nervy, konec laskavosti, a přistoupí k mocenským nástrojům. 
3. N.: Řeknou: „Já jsem zkoušela respektující přístup, ale po dobrém to nejde. Tak to dítě musím seřvat.“ 

V předmluvě zmiňujete ještě další skupinu rodičů, kteří si z konceptu přeberou jen respekt k dítěti, ale zapomenou na respekt k sobě a sklouznou k volné, bezhraniční výchově. V jejich případě by to vypadalo jak?

1. N.: Asi nikam neodejdou.  

A zavolají lékaři, ať s nimi dnes nepočítá? To asi taky není správně, že?

1. N.: Samozřejmě že ne. Dítě potřebuje hranice. Potřebuje se s nimi seznamovat. Dostat informace. A když je to možné, neohrožující, tak ho nechám, jak se říká, natlouct si čumáček, aby zažilo přirozené důsledky. To je ale něco úplně jiného než trest.

Jedním z nejzákladnějších nástrojů autoritativního přístupu je používání vnější motivace ve formě trestů, odměn, pochval a soutěže. Lidem není vždy úplně jasné, že z vnitřní motivace neděláme jen to, co je nám příjemné, ale i to, v čem vidíme smysl. Napřeme síly a dáme do toho, co můžeme. Škola i autoritativní výchova jsou postavené na vnější motivaci, která tu původní vnitřní ničí. 

Mluvily jsme o tom, že je potřeba si být vědom limitů, které dítě má. Limity ale mají i rodiče. Obzvlášť mají-li dětí více a jsou na ně většinu času sami, snadno se dostanou do situace, kdy jim takzvaně rupnou nervy a zakřičí nebo jednají na sílu. Jak k tomu přistoupit?

1. N.: Nehroutit se z toho. Jsme všichni jenom lidi.  
2. N.: Přesně. Ale omluvit se. Kolikrát není důležité, jak situace proběhne, ale co se stane potom. V padesátých letech začal psychoanalytik Donald Winnicott razit termín „dost dobrá matka“. A to je ono. Dítě potřebuje pozornost a jeho potřeby je třeba naplňovat. Ale ne všechny potřeby je nutné naplnit hned. Děti se musí učit zvládat i frustraci. A tam je pak opět úžasným nástrojem pochopení, empatie. „Ty bys to moc chtěla, ale ono to nejde. Je ti to líto.“ Autoritativní rodič řekne: „Co bys chtěla, prosím tě? Nejde to, vždyť vidíš! Nevymýšlej si! Ještě ti přidám, ať máš proč brečet.“
3. N.: Mluvíme ale o základních potřebách, ne o přáních. To je velký rozdíl. To, že chce dítě teď hned zmrzlinu, není jeho potřeba, ale přání. A tomu někdy lze vyhovět a někdy ne.

Respektující výchova se rozšiřuje až v posledních deseti dvaceti letech. U nejmladší dospělé generace, takzvané generace Z, která ji mohla od svých rodičů ve větším měřítku zažívat, se často mluví o tom, že je úzkostnější, depresivnější, křehčí. A někdo to dává do souvislosti právě s respektující výchovou. Jak to vnímáte?

1. N.: Je to absolutní nepochopení respektující výchovy. V ní je nesmírně důležité rozvíjení sebeúcty – vážit si sám sebe, vědět, co mi jde a nejde, a hlavně že jsem dobrý člověk. Autoritativní výchova k tomu nevede.

A co bezhraniční výchova? Ta sebeúctu rozvíjí?

1. N.: Tam mohou děti to, že je vše dovoleno, vnímat jako nezájem. A navíc dítě nedostává spoustu informací, neučí se vnímat potřeby druhých, špatně se pak ve světě orientuje a ve vztazích naráží. Naproti tomu dítě, které má nastavené hranice a narazí na ně, se s nimi musí nějak vypořádat. Musí obstát. Proto volná výchova sebeúctu nerozvíjí – při ní dítě možnost se osvědčit jako zodpovědný člověk nemá.  
2. N.: My máme neustálé dilema, jestli je horší autoritativní, nebo všedovolující výchova. Těžko říct. Obojí děti velice poškozuje.  

V době, kdy jste své myšlenky začaly i s manželi Kopřivovými šířit, autoritativní výchova, často i s využíváním tělesných trestů, převládala. Jak těžké bylo přesvědčit lidi, aby vám naslouchali?

1. N.: My jsme nepřesvědčovali. Nabízeli jsme kurz podložený argumenty. Respektující přístup je v souladu s tím, co dnes víme o fungování mozku, o potřebách a důsledcích jejich neuspokojování, o rizicích používání vnější motivace, jako jsou odměny, pochvaly, tresty, soutěže, na vývoj osobnosti. Náš koncept obsahuje principy, tedy ono „proč“, ale také nástroje, jak ho realizovat v každodenním životě. 
2. N.: Ale zažili jsme krušné chvíle, především ve školách. Přece jenom když rodiče přišli na kurz, měli silnou vnitřní motivaci něco ve vztahu s dětmi zlepšit. Kdežto u učitelů, obzvlášť když byli na kurz takzvaně nahnáni, byla motivace leckdy bídná. 
3. N.: A také k nám na kurz někdy rodiče posílali svoje rodiče. A to bylo náročné, protože ti se najednou dozvídali, že něco z toho, co dělali skoro celý život, mohlo jejich dětem ublížit. Jejich obranou pak často bylo odmítnutí přístupu. 

Bylo to pro prarodiče asi hodně citlivé téma, že?

1. N.: Velice. Zažili jsme to i u některých učitelek. Ale někdo to naopak vzal jako výzvu, že teď to může zkusit jinak.

Je něco, co z vašeho pohledu dnešní rodiče malých dětí příliš řeší a prožívají, a kdyby to nechali plavat, tak by se nic moc nestalo? 

1. N.: Výkon. Hlavně spojený se školou. My rodičům říkáme, ať dítě nechají, aby se učilo, co pro něj má smysl. A u toho ostatního, ať si uhlídá čtyřky, aby nepropadlo. Moje oblíbená věta je, že škola krade dětem čas. Nemají ho pak na poznání sebe sama, svých potřeb. Mezi základní potřeby patří například i svobodná hra.

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psycholožky se zaměřením na výchovu a vzdělávání. Jsou spoluautorkami knihy Respektovat a být respektován, kterou napsaly s manželi Tatjanou a Pavlem Kopřivovými. Společně Nováčková s Nevolovou vedly kurzy respektujícího přístupu pro učitele i rodiče. Protože jsou obě v důchodovém věku, prezenční kurzy už nepořádají. K dispozici je ale jejich videokurz, kde se zájemci mohou s přístupem seznamovat vlastním tempem. Kopřivovi stále organizují i prezenční kurzy.