Jana Nováčková a Dobromila Nevolová
Psáno pro webový magazin Little Modernist - únor 2011
http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see
Kdo by nezažil, jak může být soužití s dětmi náročné! Asi tak do jednoho roku rodiče snášejí různé strázně plynoucí z přirozených projevů miminka celkem statečně, i když časté buzení, neutišitelný pláč, jehož příčinu rodiče nedokáží objevit, prořezávání zoubků, potíže s trávením, a další „radosti“ mohou dát rodičům fyzicky docela zabrat.
Když je dítěti asi rok, bezpodmínečná tolerance rodičů postupně slábne a rodiče nejsou zdaleka tak ochotni snášet náročné situace s dítětem. Dokonce někteří začnou své dítě podezírat, že jim některé věci dělá naschvál. Rodiče se dostávají do emocí (jsou rozzlobeni, cítí se bezmocně), protože si nedovedou jinak vysvětlit, proč se dítě takto chová. Chybí jim totiž informace o tom, co skutečně dítě potřebuje, i o tom, co může a co ještě nemůže zvládnout, nebo o tom mají nesprávné představy. S takovými informacemi lze jednak takové situace snadněji emocionálně ustát, ale zejména jim předcházet.
Některé situace jsou obzvlášť rizikové. K takovým patří nakupování s dětmi. Podívejme se, co v něm hraje klíčovou roli.
Vývoj dítěte probíhá vždy v nějakém prostředí. Některé prostředí je přínosné, jiné nevhodné až škodlivé. Marie Montessori používala ve své koncepci vzdělávání pojem připravené prostředí – stručně řečeno je to prostředí, které obsahuje dostatečné podněty pro rozvoj té úrovně dítěte, na které se právě nachází, které mu umožňují zejména rozmanité pohybové aktivity a kde jsou maximálně eliminovány podněty, které přesahují možnosti dítěte, či které jsou pro něj dokonce nebezpečné.
Z tohoto hlediska patří prostředí obchodů zejména v předškolním věku mezi velmi „nepřipravená“ prostředí. Je tam jednak omezení pohybu a také značné omezení potřeby prozkoumávat prostředí všemi smysly. Obchod s přemírou podnětů také klade neúměrné nároky na ještě málo rozvinutou schopnost dítěte odolávat lákavým podnětům. Proto bychom měli nákupy s dětmi pokud možno omezit. Ale pokud přece jen musíme jít s dětmi nakupovat, bohatě se vyplatí udělat předem přípravu.
Ta spočívá především v tom, že doma v klidu sdělíme dítěti, jaká pravidla chování platí v obchodě. Pokud jde o pravidla vůbec, častou chybou bývá sdělovat je dítěti negativní formou - „co se nemá či nesmí dělat“. Ne vždy dítě zákazům rozumí, chápe sice, že rodiče něco nechtějí, ale leckdy vlastně neví, jak se má chovat, co v té chvíli dělat má či může.
Proto i pravidla pro chování v obchodě formulujeme pozitivně. Pokud dítě nebude sedět na nákupním vozíku, pak důležité informace pro něj by mohly znít například takto:
„Teď půjdeme do obchodu a budeme tam nakupovat různé věci. V obchodě chodíme pomalu. Děti se drží vozíku nebo maminky (tatínka) za ruku. Saháme jen na to, co chceme koupit. Pak to dáme do košíku.“
Nejvíc konfliktů asi vyvolává žadonění dítěte, aby mu rodiče něco koupili. Když rodiče odmítnou, s příslušnými argumenty, proč mu to nemohou koupit, dítě začne nejdřív „otravovat“. To mívá formu nekonečného opakování téže věty („já chci čokoládu!“), smlouvání, kňourání, pláče, případně řevu a lehání si na zem. Děti mají vypozorováno, že dospělým je nepříjemné hlučné a nevhodné chování dětí a že nechtějí na sebe poutat takovou negativní pozornost.
Takovým konfliktům se můžeme vyhnout. Když s dítětem probíráme, jaká jsou pravidla chování v obchodě, můžeme je doplnit rodinnou dohodou, že při nákupu má každý právo na jednu „malou radost“ - třeba čokoládovou tyčinku. (Pozor! Nenabízet ji za odměnu, když dítě bude v obchodě „hodné“. Dítě by se také mohlo rozhodnout, že mu taková odměna nestojí za to, ve srovnání s možností, že nebude „hodné“ a bude si dělat co chce: běhat, vytahovat věci z regálů, ukousnout si z koláčku atd.)
Přímo při nákupu je u malých dětí vhodné pravidla připomenout („říkali jsme si, že při nákupu chodíme pomalu…“) a připomenout i možnost výběru „malé radosti“.
Tak přejeme klidné nakupování.