Jana Nováčková a Dobromila Nevolová
Psáno pro webový magazin Little Modernist - červenec 2010
http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see
Dovolená v jiném prostředí, než na jaké jsou děti zvyklé, je příležitost k jejich zvýšené aktivitě - prozkoumávání neznámého láká – a pro rodiče tak nastávají situace, kdy mohou chrlit na své ratolesti mnohem více pokynů, příkazů, zákazů a varování než obvykle.
Neběhej tak rychle, zakopneš, rozbiješ si koleno!
Ne abyste lezli na tu skálu! Spadnete a něco si polámete.
Nevykláněj se z toho okna, vypadneš!
Nejez v lese nic kromě malin. Jinak se otrávíš.
To jsou typická varování. Dospělí je neříkají jen tak, většinou je to v situacích, které opravdu nějaká rizika obsahují. Dá se říct, že varování mají často opačný účinek, než dospělí doufají - černé scénáře se bohužel někdy i naplní. Ale nikoliv přesto, že dítě bylo varováno, ale někdy právě proto, že bylo varováno. Abychom tomu porozuměli, zkusme se vžít do dítěte, které taková slova slyší. Dají se předpokládat čtyři základní typy reakcí.
První je ignorace. Děti, které jsou odmalička zahlcovány spoustou podobných vět, jaké jsou uvedeny výše, si vytvořily něco jako ochranný štít – prostě jedním uchem dovnitř, druhým ven. Kdyby dítě dbalo na všechny ty pokyny a varování, nemohlo by si vůbec soustředěně hrát, zkoušet věci, dělat je po svém, což ke svému vývoji potřebuje. Řadu takových vět proto vůbec nevnímá. Když pak přijde od dospělého skutečně naléhavá výzva, jak se vyhnout ohrožení, je riziko, že to dítě nemusí vůbec vnímat.
Druhým typem reakce je mechanické vyhovění, aniž by dítě dostalo příležitost uvědomovat si souvislosti, tudíž se nevytváří povědomí o tom, co je bezpečné chování, co dělat a co nedělat, aby neohrožovalo sebe ani druhé. Pokud se ve stejné situaci nevyskytuje dospělý, který by vydal varování, dítě se – odkázáno samo na sebe - může chovat nezodpovědně, rizikově.
Třetí typ reakce je vyhnout se činnosti, která je dospělým označovaná jako riziková. Zdálo by se – to je báječné, to přesně chceme. Varováním přece chceme chránit zdraví a život dítěte, takže co si víc přát. Jenže tyto poslušné děti mívají menší zkušenosti, méně dovedností, bývají neobratné a také nemívají jasno, co je skutečně nebezpečné a co ne (jedna holčička v mateřské škole například odmítala jít ven, protože je vítr, budou padat větve a zabijí ji).
Čtvrtý typ – to je reakce „já to dokážu, mně se nic nestane“, nebo dokonce až vzdorovitá reakce: a just, když mi to zakazují, tak zrovna to budu dělat! Takové reakce mohou zvyšovat riziko úrazu, protože děti se dostatečně nesoustředí na činnost – na ni samotnou je zaměřena jen jedna část pozornosti, ta druhá část je zaměřena na okolí: buď jestli se někdo dívá, aby viděl, jaká jsem šikovná nebo naopak, jestli je „vzduch čistý“, jestli není v blízkosti někdo, kdo by mi tu činnost překazil.
Některá varování jsou přímo inspirací. Stačí si vzpomenout na film Obecná škola – koho by napadlo v mraze olizovat zábradlí? Ale jakmile zazní varování, těžko tomu odolat!
Kromě toho varování v průběhu činnosti může narušit její přirozený průběh (opět jde o odklonění pozornosti) a způsobit nehodu, k níž by jinak ani nemuselo dojít. Jenže toto si málokterý dospělý připustí, takže to naopak posílí jeho tendenci k varování (Vždyť jsem mu to právě říkala, aby dával pozor a nevylil to, a on to přesto vylije).
Co tedy místo toho? Co může pomoci snížit riziko úrazu?
-
Formulovat požadavky pozitivně, říkat, co dítě může dělat eventuálně jak to může dělat: Když stojíme u okna, je třeba stát chodidly pevně na podlaze.
-
Informaci o rizicích dávat na obecné úrovni (tedy používat 1. osobu množného čísla nebo 3. osobu). Když jíme v lese něco, co neznáme, může nám být z toho špatně nebo to může dopadnout i hůře. Kdybychom stejnou informaci formulovali v 2. osobě (tj. Když budeš jíst v lese něco, co neznáš, tak ti z toho bude špatně nebo se i otrávíš), tak to může vyvolat onu vzdorovitou a velmi často iracionální reakci – „mně se to nestane“. Obecně formulované informace signalizují dítěti, že takový je řád světa, který platí pro všechny, že to není jen nějaké svévolné omezování ze strany dospělých, které je třeba nějak ošálit a provést si věci po svém!
-
Učit děti dovednostem. Například místo zákazu lézt na stromy a skály, je lepší naučit je lézt bezpečně (mít vždy tři pevné opěrné body), vést je k tomu, aby samy odhadly, zda si myslí, že to zvládnou. To znamená dávat informace, které je povedou k realistickému odhadu sil (Nahoru to jde většinou snáze, než pak dolů.Co myslíš, zvládneš slézt z takové výšky?) V Montessori pedagogice se často používá při učení nové činnosti nejdříve její zpomalené předvedení bez slovního doprovodu – aby se dítě mohlo plně soustředit na pozorování a učit se nápodobou.
-
Vhodné prostředí. Čím menší dítě, tím více musíme předvídat a odstraňovat z dosahu dítěte vše, co by ho mohlo ohrozit nebo co by ono mohlo zničit. Na dovolené s malými dětmi to znamená třeba i to, že se budeme některým prostorám nebo situacím vyhýbat.
-
Mít pravidla vytvořena společně s dětmi. U malých dětí to znamená sdělit, co mohou dělat na místech, kam se chystáme(viz 1. zásada, formulovat požadavky pozitivně). Pokud už takovou zkušenost mají, je dobré nechat to říct je samotné. Vyplácí se to, protože když je prostředí strhne k nevhodnému nebo rizikovému chování, stačí připomenout: Řekli jsme si, že budeme... U starších dětí se už můžeme na pravidlech domlouvat: Jaká pravidla bychom si mohli dát, aby se nikomu nic nestalo? Jak bychom se měli chovat, aby to bylo bezpečné? Zejména v novém a neznámém prostředí (pokud se v takovém na dovolené nacházíme) stojí za to si pravidla stanovit hned na začátku. Podle potřeby je můžeme samozřejmě měnit i doplňovat. Vytváření pravidel a dohod společně s těmi, kterých se týkají, vede k mnohem větší ochotě je dodržovat, než když jsou stanovena striktně zvenčí.
Toto jsou zásady, které mohou přispět k tomu, že si dovolenou užijeme bez zbytečného rozčilování a ve větší pohodě. Jsou to ale samozřejmě velmi účinné zásady i pro všední dny během celého roku.