Je nutné kazit oslavu Dne dětí soutěžemi?

Jana Nováčková a Dobromila Nevolová

Psáno pro webový magazin Little Modernist - červen 2010

http://www.littlemodernist.com/rubrika/thoughts:as-kids-see

Den dětí bývá hezký den. Dospělí si udělají na děti čas a dost často spolu vyrazí na nějakou veřejnou oslavu Dne dětí. Nabídky jsou různorodé, většinou však nikde na plakátech nechybí, že se děti můžou těšit na hry a soutěže. Soutěží se v jízdě na koloběžce, skákání v pytli, ve vědomostech (oblíbená bývají družstva děvčat a chlapců), v házení kroužků na tyč... Vítězové jásají a útlocitní pořadatelé strkají veřejně nebo po straně ceny útěchy krabatícím se obličejíčkům poražených.

Dlužno říci, že na oslavě Dne dětí pořádané jednou pražskou čtvrtí, kam jsem zavítala, těch soutěží překvapivě moc nebylo – vlastně jen dvě. Zato tam byli policajti a hasiči a děti stály spořádaně frontu, aby si do těch jejich aut mohli na chvíli sednout, byly tam různé stánky s rukodělnými činnostmi, které si děti mohly sami zkusit, aniž by potřebovaly dokazovat, že jsou lepší než někdo jiný.

Nejdřív je třeba říci, co máme na mysli soutěží. Jak praví slovník, soutěž je zápolení dvou nebo více stran o něco, co je cenné pro všechny soutěžící a čeho není dost pro všechny. Dá se tedy říct, že pro soutěž je podstatné stanovení pořadí úspěšnosti v dané skupině, vítěz (nebo první tři) většinou bere vše, ostatní „ostrouhají“. U soutěží pořádaných v nějaké činnosti je vlastně deficit vytvářen uměle – uznání si zaslouží jen první ze skupiny (a je jedno, že tu platí, že mezi slepými je jednooký králem).

Většina dospělých je přesvědčena, že děti rády soutěží. Soutěže jsou spojeny často s pohybem, vzrušením, legrací. To vše mají děti moc rády a potřebují to zažívat. Také chtějí ukázat, co umí, chtějí se cítit kompetentní, dobré, úspěšné. Mít uznání druhých, mít úspěch, to je jedna ze základních lidských potřeb. Pokud dospělí uměle vytvoří situaci, kde je pro dítě naděje na uznání (byť za cenu toho, že způsobím druhým újmu), děti – zejména předškolní – se dají snadno nalákat.

To, co se zdá na soutěžích dobré, se dá dosáhnout i jiným způsobem. Legrace, pohyb, napětí, předvedení dovedností i znalostí může mít podobu kooperativních her nebo přehlídek.

Co nám vadí na soutěžích?

Je toho víc.

• Berou dětem radost s činnosti samotné – ta se stává jen nástrojem toho, aby se získala nějaká odměna (hmotná nebo nehmotná jako je 1. místo, diplom…). Kdyby zmizela možnost soutěžit v dané činnosti, pak se najednou ztrácí i důvod tu činnost dělat.

• Učí děti odvozovat hodnotu člověka hlavně od výkonu – vstřícnost, laskavost, kamarádství, štědrost, ochota, férovost – to vše bledne před vidinou být první v nějaké činnosti měřitelné časem či množstvím.

• Jsou rizikem pro morální vývoj dětí. Touha po uznání je silným motivem a děti se svým nehotovým morálním vývojem jsou ochotny udělat ledacos pro to, aby vyhrály. Neodhalené morální přestupky vedou k tomu, že děti nemají možnost zažít a uvědomit si, že je jejich chování nepřijatelné, ani nedostanou příležitost věc napravit. Řešením není snažit se nejvíc ohlídat podmínky soutěže tak, aby se nečestné postupy odhalily – řešením je nehnat děti do soutěží.

• Primární motiv, pro který se předškolní děti hrnou do soutěže, je touha ukázat, co už umí, touha po úspěchu, po uznání. Avšak zkušenost, že to je vyhrazeno jen jednomu (event. prvním třem), zážitek, že ačkoliv dělám, co můžu, někdo jiný mi vezme uznání a úspěch, má výrazný dopad na formování vztahů a postojů k druhým. Druzí tu najednou jsou v pozici těch, kteří mne ohrožují. Pokud považujeme někoho za možného soupeře, konkurenta, naše chování k němu je jiné, než když v něm vidíme spolupracovníka, parťáka do hry i do nepohody. Vnímat druhé především jako někoho, kdo mne může ohrozit, se samozřejmě nezrodí v jednom momentě. Příležitostí k tomu je dost - srovnávání dětí, pochvaly před ostatními (Děti, podívejte se, jak to má Mireček krásně uklizené, no to je ale šikovný kluk!). Soutěže k tomu ale přispívají velkou měrou. Soutěživost se nepovažuje za vrozenou vlastnost, ale za naučenou. V některých indiánských kmenech se srovnávání pokládá za zraňující a nezdvořilé. Soutěživost v intimnějších vztazích (rodina, partnerství, přátelství) může být i jednou z příčin jejich neuspokojivého stavu.

• V současném světě je čím dál důležitější spolupráce. Spolupracovat se ale musíme učit, vyžaduje to řadu dovedností, sociálních i komunikačních. V soutěžích se tomu nenaučíme. I spolupráce v kolektivních sportech má totiž svá úskalí – učí spojovat síly proti někomu, nikoliv pro budování něčeho. Navíc nejslabší člen týmu může zažívat obviňování za neúspěch celé skupiny.

• Soutěž je svou podstatou druhem agrese (tj. vědomě způsobit újmu druhému). Již před půl stoletím byly provedeny výzkumy, v nichž na letních táborech byly děti rozděleny na dvě soupeřící skupiny. Předpoklad, že samotné uspořádání do soutěživého prostředí vyvolá nárůst agresivního chování, se plně potvrdil. Naštěstí jsou i důkazy o tom, že odstranění soutěží ve všech jejich otevřených i skrytých formách vede ke zlepšení vzájemného chování dětí (např. ve školce i škole).

• Soutěže představují pro všechny účastníky větší či menší ohrožení. Menší ohrožení to může být pro favority: i když budu druhý, pořád patřím mezi nejlepší. Hůře jsou na tom ti, kteří vědí již předem, že na stupně vítězů nikdy nedosáhnou. Pak už jde jen o to, udržet se aspoň v šedém průměru, a pokud by bylo pravděpodobné, že budu mezi poraženými, tak se raději takovým situacím vyhnu. Omluvenky na tělocvik jsou celkem pochopitelné. Výzkumy mozku ukazují, že v situacích ohrožení se nemůžeme efektivně učit. Děti by rozhodně neměly být vystaveny soutěžím v činnostech, které se teprve učí. Z toho plyne, že do školy, do výuky soutěže v žádném případě nepatří.

Pokud vás napadá, že život je samá soutěž a je třeba děti připravovat na tvrdý život, pak ještě pár poznámek. Za prvé - v běžném životě neprobíhá zdaleka tolik soutěžení, jak praví bez rozmyslu opakovaná klišé. V rodině, kde se její členové chovají navzájem soutěživě, není asi moc bezpečné a příjemné klima. Za druhé - je to opravdu něco, co chceme zachovat? Naše planeta má mnoho problémů, jenže soutěžením je nevyřešíme. Pokud nám něco může pomoci, pak je to spolupráce, a tu, jak bylo řečeno, se potřebujeme učit. Za třetí - pokud se děti jednou v dospělosti i dostanou do situací, v nichž by se někdo vůči nim vymezoval soutěživě, to, co jim v takových situacích umožní to ustát a přestát, je jejich sebeúcta - tj. vážit si sebe jako dobrého člověka, který si nepotřebuje odvozovat svoji hodnotu od toho, že bude dokazovat druhým, že jsou horší než on. Sebeúctu ovšem nebudují soutěže, ale respektující přístup, kterým dáváme dítěti najevo zájem, nabízíme mu spolurozhodování o věcech, které se ho týkají, a nabízíme mu příležitosti k dosažení úspěchu To potřebuje každé dítě, nejenom vítězové.