V časopise Moderní vyučování byl v 1. čísle roku 2003 uveřejněn rozhovor šéfredaktorky J. Strakové se dvěma členkami Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání o jejich činnosti i o základních východiscích, na nichž jsou postaveny kurzy, které pořádají.
V rámci dalšího vzdělávání učitelů si mohou učitelé vybrat také z nabídky kurzů Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání. V těchto kurzech získávají dovednosti, které jim umožňují správně komunikovat s žáky a vytvářet jim prostředí vhodné pro efektivní učení. O náplni kurzů a jejich východiscích jsme si povídaly se zakládajícími členkami Společnosti a lektorkami kurzů Janou Nováčkovou a Dobromilou Nevolovou.
Vaše společnost má poněkud nezvyklý název. Co to je mozkově kompatibilní vzdělávání?
Název jsme převzali z práce Susan Kovalikové. V roce 1995 u nás vyšla její kniha Integrovaná tematická výuka, která nás velmi oslovila, a v témž roku jsme založili naši společnost. Tento termín označuje vzdělávání, které probíhá v souladu s tím, co dnes již víme o fungování mozku. Náš mozek je nějakým způsobem uspořádán a nové poznatky může efektivně přijímat a zpracovávat pouze tehdy, je-li to v souladu s tímto uspořádáním. Seznámíme-li se s tím, jak mozek funguje, pochopíme, jaké podmínky jsou potřebné k efektivnímu učení. Tyto podmínky znamenají vytváření takového prostředí ve školách, ve kterém učení může probíhat snadno a přirozeně. K tomu je nezbytné vzdělávání učitelů v metodách, které takové učení podporují.
Čím začínáte?
První podmínkou je vytvoření bezpečného klimatu ve třídě, ve škole. Z poznatků o mozku zcela jednoznačně vyplývá, že se člověk nemůže učit ve stresu, když má pocit ohrožení, nejistoty. Synapse (místo spojení dvou mozkových buněk) se zablokují a k přenosu informací prostě nedochází. Klidné nestresující a přitom podnětné prostředí je tedy nutnou podmínkou učení. Při jeho vytváření začínáme od posunu v postojích učitelů k žákům a od jejich vzájemné komunikace.
To znamená, že chcete dosáhnout toho, aby učitelé měli žáky rádi a aby se k nim chovali mile a vlídně?
Chceme dosáhnout více. Pro cíle, které sledujeme, nestačí, aby se učitel choval k dětem vlídně. I když to je samozřejmě velmi důležité. Chceme, aby se učitel choval k dětem s úctou a tím umožňoval růst jejich sebeúcty, aby se vztah učitele a žáka proměnil ve vztah dvou rovnoprávných bytostí, aby zde nedocházelo k žádné manipulaci. Tradiční autoritativní model soustřeďuje v rukou učitele mocenské nástroje (určování pravidel, odměny, tresty, známkování aj.), protože předpokládá, že děti by se bez donucení neučily a nechovaly dobře. Tento model však má kořeny ještě v jiném záměru, neslučitelném s demokracií – naučit dítě poslouchat, neptat se a bez odporu provádět, co se po něm chce. Jsme přesvědčeni o tom, že s jiným přístupem je možno dosáhnout daleko lepších výsledků: nejen vzdělanější populaci, ale také nebojácné, samostatně uvažující osobnosti s vysokou sebeúctou. Naši představu o partnerském přístupu asi nejlépe osvětluje věta, která často zaznívá na našich kurzech: „Učitel (rodič) by se měl k dětem chovat tak jako k dospělým, kterých si váží.“ Respektovat a být respektován - tak se také jmenuje náš kurz komunikačních dovedností a výchovných přístupů, z něhož naši práci zná nejvíce učitelů - z mateřských, základních i středních škol po celé republice. V našich kurzech se snažíme pomoci učitelům k tomu, aby byli schopni tento přístup k dětem opravdu realizovat, a to se nedá dělat bez nástrojů – tím míníme komunikační dovednosti, metody práce se sociálními vztahy ve třídě i nové metody výuky.
Jsou učitelé ochotni to přijmout?
Náš přístup je těžko přijatelný pro ty učitele, kteří jsou hodně autoritativní a nejsou ochotni své mocenské postavení ve třídě opustit. Netroufám si odhadnout, kolik jich ve školství je. My se s nimi vlastně ani moc nesetkáme, takoví se na náš kurz ani nepřihlásí, nebo na něj brzy přestanou chodit. Až na malé výjimky máme to potěšení pracovat s opravdu motivovanými lidmi, kteří se poctivě snaží získané poznatky aplikovat. Během kurzů se dovídáme o jejich úspěších, ale i pochybnostech a nezdarech. Někdy podlehnou starým návykům nebo nejsou schopni vytrvat, protože zaběhaný systém jim hází hodně klacků pod nohy. Ale tam, kde jsou schopni učinit poznatky a dovednosti z kurzu součástí každodenního života ve třídě, nikoliv jen občasným zpestřením výuky, s úžasem odhalují obrovský potenciál, který je v dětech, velkou sílu vztahů mezi dětmi, která je jim najednou oporou v zachování kázně, vytrácí se z nich napětí, úzkost a škola se stává najednou nejen příjemnějším místem pro děti, ale rovněž i pro ně, pro učitele.
Jak je přesvědčujete?
Na konkrétních příkladech z každodenního života ukazujeme, že tradiční komunikační stereotypy, vedené z pozice autority, stejně nefungují, nepřinášejí kýžené výsledky. Příklady volíme nejen ze školy, ale i z rodiny. Ukazujeme, že v komunikaci s dětmi používáme často slova a věty, které jsme slýchávali od rodičů a jiných dospělých ve svém vlastním dětství. Ačkoliv jsme si vědomi, že nejsou moc účinné, používáme je, protože neznáme alternativy. Děláme to všichni bez výjimky a když se nad svým počínáním společně zamyslíme, snadno nahlédneme jeho nesmyslnost. To, že máme stejnou zkušenost, je velmi osvobozující a proto se na kurzech při probírání těchto příkladů vždycky hodně nasmějeme. V rámci kurzu se snažíme nabídnout alternativy k tomuto stereotypnímu počínání, návod, jak v té které situaci postupovat lépe a efektivněji. Například nacvičujeme empatické reakce, které mohou pomoci rozrušenému dítěti vyrovnat se se svými pocity a zklidnit se natolik, aby bylo možné s ním racionálně jednat nebo řešit konflikt. Také se zabýváme situacemi, kdy je dospělý rozčilený, protože děti dělají věci, které dělat nemají, či naopak nedělají věci, které dělat mají. Ukazujeme, že běžně používané způsoby komunikace, jako např. vyčítání, hrozby, příkazy nefungují, protože místo spolupráce vyvolávají v dětech nechuť, vzdor, vztek atd. Místo nich nabízíme řadu postupů, které je možno v takových situacích použít.
Co ještě učitele učíte v kurzu Respektovat a být respektován?
Učíme je vytvářet spolu s dětmi pravidla vzájemného soužití. Učitelé nám často s překvapením sdělují, že děti při vytváření pravidel dojdou přesně k tomu, co by jim jako pravidla stanovili také. Když se však na vytváření pravidel podílejí všichni, kterých se pravidla mají týkat, tedy děti i učitel, dodržují je mnohem více. Významnou částí kurzu je téma odměn a trestů a rizik jejich používání. Učíme účastníky kurzů nahrazovat je jinými prostředky. Učíme je, jak vést děti k zodpovědnosti a samostatnosti, nikoliv k poslušnosti.
Proč vám tolik vadí odměny a tresty?
Protože podporují závislost na autoritě a vnější motivaci. Člověk, který je závislý na pochvale a trestu, dělá věci nikoli proto, že je považuje za správné, ale proto, aby si vysloužil odměnu nebo aby unikl trestu. Pokud zmizí nebezpečí trestu či vidina odměny, mizí i motivace. Naučí-li se dítě ve škole, že nejlepší způsob jak procházet životem, je vyhovět co nejlépe požadavkům nadřízeného, přestane si klást otázky po smyslu těchto požadavků, nenaučí se využívat svoji tvořivost a iniciativu ani podávat co možná nejlepší osobní výkon. Chtěli bychom naučit děti pracovat proto, že to pro ně má smysl, a ne proto, aby se zavděčily nějaké autoritě. Pak je samozřejmě velmi důležité, aby úkol, který děti řeší, nebyl samoúčelný, aby byl propojený s jejich reálným životem, aby děti rozuměly tomu, proč se jím mají zabývat. Z učení není třeba dělat ani strašáka ani samoúčelnou zábavu, to, co je nejdůležitější, je smysluplnost toho, co se děti mají učit.
Ano, ale přesto nastávají situace, kdy se těžko ubráníme dojmu, že by si nějaký přestupek zasloužil potrestání. Co doporučujete učitelům v takové situaci? Chovat se, jako že se nic nestalo?
To určitě ně. V kurzu věnujeme dost času vyjasňování pojmů. Jednou dvojicí pojmů jsou trest a přirozený důsledek. Někdy trvá i dvě hodiny, než se dopracujeme k plnému pochopení rozdílu. Velmi, velmi stručně lze říct, že například když dítě něco rozbije, trestem je třeba zákaz nějaké činnosti, facka, ve škole třeba poznámka či důtka. Lze říct, že formu trestu určuje ten, kdo má nad dítětem moc, a že často nemá logickou souvislost s prohřeškem samotným. Přirozeným důsledkem je, že dítě rozbitou věc opraví nebo nahradí. Pak už není třeba nic dalšího. Někdy dospělí sice nechají dopadnout přirozené důsledky, ale nazvou je trestem a tím jejich účinek oslabí nebo zcela zničí. Ale mnohem účinnější je prevence. Mezi nejlepší patří již zmiňované vytváření pravidel s dětmi, pravidelné používání komunitního kruhu, rozvíjení sociálních kompetencí dětí, jak o tom nakonec hovoří i Rámcový vzdělávací program.
A pochvaly a odměny? To nemohu dítěti říci, že něco udělalo dobře?
Ale ano, jenže opět je na místě vyjasnění pojmů. Rozlišujeme mezi pochvalou a uznáním. Pochvalu chápeme jako výraz nadřazenosti, kdy říkáme dítěti, že se mu podařilo naplnit naše požadavky. Uznání vyjadřuje rovnocenný respektující vztah. Někdy rozhoduje jen tón hlasu: „To se ti opravdu povedlo,“ lze říct blahosklonným tónem, nebo tónem vyjadřujícím, že si toho druhého vážím, ať je to dospělý nebo dítě. Pochvaly bývají také mnohem víc zobecňující (jsi šikovná) a přehánějící (to je krásné, úžasné) a to dítě i dospělý podvědomě vnímá jako manipulaci, nehledě na to, že takové obecné fráze nepřinášejí informace důležité pro další pokrok a učení (tzv. zpětnou vazbu).
Při takovémto přístupu máte asi kritický přístup i ke způsobu hodnocení, který je běžně na našich školách praktikován….
Máme výhrady proti známkování a vůbec proti jakémukoli vzájemnému srovnávání dětí. To totiž představuje ohrožení, takže pokud se vrátíme na začátek, kdy jsme mluvili o vytváření bezpečného klimatu jako podmínky číslo jedna pro mozkově kompatibilní vzdělávání, vidíme, jak má k němu tradiční škola daleko. To ale neznamená, že se učitel nemá k výkonům jednotlivých žáků vyjadřovat. Měl by jim poskytovat kvalitní zpětnou vazbu, tedy věcnou a pokud možno okamžitou informaci, co je dobře a co ne v jejich aktuální činnosti či výsledku, nikoliv že oni jako osoby jsou dobří nebo špatní – to je obrovský rozdíl! Zpětná vazba musí být velmi konkrétní. Známka je velmi ubohou zpětnou vazbou, funguje jako vnější motivace, tedy odměna nebo trest, a především takto je s ní v tradiční škole zacházeno. Jde opět o mocenský nástroj učitele. A většinou se velmi zanedbává sebehodnocení dětí.
Byla řeč o srovnávání dětí mezi sebou. Něco jiného je ale hodnocení individuálních pokroků jednotlivých dětí v určité oblasti za určité období, dalo by se říci srovnávání dítěte s ním samotným. To samozřejmě význam má, i zde jde však o to, jakým způsobem se o jeho pokrocích s dítětem komunikuje.
Říkáte, že jste proti jakémukoli srovnávání. A co soutěže? Ty jsou přece u dětí velmi oblíbené…
Opět velmi těžké téma. Mezi základní lidské potřeby patří potřeba uznání a úspěšnosti. Jestliže dospělí zaranžují prostředí tak, že uznání lze dosáhnout jen prostřednictvím neúspěchu těch druhých, dětem nezbývá nic jiného, než se v těchto podmínkách pohybovat. Dospělí zatahují děti do soutěží od mateřské školy. Jistě, při soutěžích je často pohyb, někdy legrace, zajímavé činnosti. Tyto aspekty však lze vnést do života dětí i bez soutěží. Soutěže učí děti vidět v druhých své rivaly a soupeře, nikoliv možné spolupracovníky. To vidíme pro společnost jako velmi rizikový jev. Při soutěži nejde o činnost samotnou (třeba naučit se něco), ale jen o vítězství. Pro soutěže platí totéž, co jsme již řekli o odměnách a trestech. Příprava na konkurenci v dospělosti se děje jinými způsoby – zejména posilováním sebedůvěry, sebeúcty, rozvojem sociálních a komunikačních dovedností.
Zmiňujete se o tom, že by učitelé měli vést děti k zodpovědnosti. Jaké konkrétní návody dáváte učitelům v tomto případě?
Jednou z klíčových dovedností je možnost volby. Dát dětem na výběr, jaký úkol budou plnit, jak budou při své práci postupovat, dokdy se naučí danou látku... Děti se naučí dělat rozhodnutí a přijímat za ně zodpovědnost. Jsou daleko více motivovány dosáhnout cílů, které si stanoví samy, než těch, které pro ně stanoví někdy jiný. Jsou samozřejmě ještě další postupy.
Teď jsme vlastně pořád hovořily o kurzu komunikačních dovedností. Nabízí vaše společnost ještě něco jiného?
Ano, náš druhý kurz se jmenuje Cesty k efektivnější výuce a je rovněž akreditován MŠMT. Buď navazuje na kurz komunikačních dovedností Respektovat a být respektován, nebo ho realizujeme jako celek včetně komunikačních témat. Komunikační dovednosti jsou těmi základními nástroji v každodenní interakci se žáky, pro výuku však potřebují učitelé i další konkrétní postupy a výukové metody, které podporují stejné principy. Jednou z takových metod je například kooperativní vyučování. Ukazujeme učitelům, jak je správně používat ve výuce a jaké zásady je při něm nutno dodržovat. V našich kurzech pracují účastníci většinou ve skupinách, používáme také metodu komunitního kruhu. To jim pomáhá uvědomit si přes vlastní zážitek, v čem je tento přístup přínosný i pro děti. Probírají se také jiné přístupy k hodnocení (zásady slovního hodnocení, a další možnosti - portfolio, sebehodnocení, dohody s žáky aj.).
Co vám připadá na vašich kurzech nejdůležitější?
Snad to, že se snažíme vyvažovat teorii a praktické návody, že naše kurzy mají pevnou kostru opřenou o pevné základy psychologických, neurofyziologických i pedagogických poznatků. Když učitel použije nějakou metodu nebo aktivitu z našeho kurzu s dětmi, chceme, aby věděl, proč jí použil, co to s dětmi udělá, v čem se mu třeba za určitý čas promítne. To chce ale čas. Proto považujeme za mnohem efektivnější systematické kurzy, nikoliv jen jednorázové akce. Naučit se novou hru a zahrát si ji s dětmi, a pak zase dál zkoušet před tabulí, slibovat odměny za to, že děti budou hodné – to opravdu není podstatou změny, která je tak potřebná v našem školství.
Kdysi jsme se společně zamýšleli nad tím, zde existuje nějaký výchozí bod, „úhelný kámen“ změn ve výchově a vzdělávání. Po několika hodinách jsme došli k tomu, že oním výchozím bodem je vztah k dětem – nahrazení mocenského, autoritativního přístupu partnerským vztahem. Zní to prostě, mnoho dospělých může mít pocit, že se k dětem chová partnersky, když ale analyzujeme konkrétní slova a chování, ukazuje se, že máme mocenský přístup k dětem zafixovaný víc, než je nám někdy milé si připustit.
Možná si ale teď někdo ze čtenářů řekne, že tento přístup není možné použít při současném růstu kázeňských problémů, agresivity dětí a šikany.
Přístup, jehož jsme zastánci, neznamená, že si děti budou dělat, co chtějí. Součástí tohoto přístupu je samozřejmě stanovování hranic, jenže nikoliv mocenskými prostředky. Děti hranice testují, když zjistí, že nejsou jasné a pevné, znejišťuje je to a je známo, že úzkost může vyvolat u některých dětí agresivní chování. Slýcháváme, že zejména na druhém stupni děti již vnímají vstřícnost a partnerský vztah učitele jako slabost. To samo už je dost varovný signál o stavu našeho školství. Také už jsou děti natolik deformované svou závislostí na vnější motivaci, že navracet je k té vnitřní je opravdu velká práce. Nicméně nevidíme jinou cestu. Pokračovat v mocenských postupech, v používání represí znamená utvrzovat děti v názoru, že svět se dělí na ty, kteří mají moc a ty, kteří mají poslouchat, takže to jediné, co chtějí, je dostat se mezi ty, kteří moc mají – nyní nad slabšími spolužáky, nad zvířaty, nad věcmi, které mohou zničit… Nelze změnit přístup najednou, je to dlouhá práce, např. výše zmiňované vytváření pravidel společně s dětmi není jednorázová aktivita, ale práce s nimi by se měla stát součástí kurikula, vracet se k nim nikoliv jen při porušení, ale neustále s nimi pracovat. To je ona primární prevence, která vede k tomu, že nebudeme potom muset řešit agresivitu, kázeňské přestupky, šikanu – alespoň ne v takové míře, jakým je současný neutěšený stav.