Partnerský vztah není o tom, že mají všichni stejná práva nebo možnosti ve všem.

Rozhovor Z. Ježkové se spoluautorkomi knihy Respektovat a být respektován D. Nevolovou a J. Nováčkovou v časopise MÁMA A JÁ v lednu 2010

Knihu Respektovat a být respektován napsali čtyři autoři. Jedna dvojice – Mgr. Tatjana Kopřivová a  PhDr. Pavel Kopřiva – žijí v Kroměříži a společně vychovávají pět dcer. My jsme požádaly o rozhovor druhou dvojici, PhDr. Dobromilu Nevolovou  a PhDr. Janu Nováčkovou a, které také v Praze vedou semináře o respektující výchově.

Kdy a jak jste s pořádáním seminářů začali?

D. N.: První kurzy pro veřejnost jsme začínali v roce 1996. Hodně to bylo ovlivněno knihou „Jak mluvit, aby děti naslouchaly, jak naslouchat, aby děti mluvily“, která u nás v překladu vyšla teprve nedávno. (Pozn. red.: Kniha vyšla pod názvem „Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly – Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly“ v nakladatelství Computer Press v r. 2007.)

J. N.: Dovednosti, která ta knížka popisovala, se nám zdáli úžasné a přišlo nám, že by se to lidé měli dozvědět. Postupně jsme je tedy propojili s tím, co jsme věděli odjinud, s dalšími informacemi, např. o tom, jak funguje mozek, s dalšími prameny, využívali jsme a využíváme naše vlastní psychologické vzdělání a zkušenosti, znalost vývojové psychologie... Takto jsme postupovali, objevovali další a další souvislosti, které se propojovaly, a bobtnalo to. Tak jsme vytvořili kurz, systém, který jsme nazvali Respektovat a být respektován.

Všelijakých knížek, jak děti vychovávat, je dnes na trhu spousta, jsou to zejména překlady amerických autorů. Proto je na vaší knížce jistě cenné i to, že je původní, „naše“, česká...

J. N.: Bohužel, některé americké knížky mají dvě tři myšlenky, které se opakují co deset stránek. My si na té naší knížce ceníme, že se nám podařilo skloubit principy a dovednosti. Myslíme si totiž, že jedno bez druhého nejde. Jestliže máte jenom principy, tak potom třeba nevíte, co v konkrétní situaci udělat. A když máte jenom dovednosti a nejsou za tím ty principy, tak to může ujíždět.

D. N.: To je pak jenom kuchařka pro omezený počet situací. Najednou přijde další situace, která tam není popsána, a lidé jsou bezradní. Myslíme si přece jenom, že to vyžaduje určitou úroveň myšlení, že není úplně lehké tomu porozumět. Ale když se ty principy, opěrné body, argumenty někdo dozví, tak si pak řekne třeba: Aha, tak teď  dítě reaguje na úrovni  limbického systému a není možné, aby rozumně uvažovalo. Může to lidem i pomoct, aby zvládali vlastní emoce, když tomu rozumějí.

Že mají mít děti respekt k rodičům, s tím se tak nějak počítá. Ale to, že bychom měli mít my respekt k dětem – tomu ne každý rozumí. A možná také mnozí netuší, co to obnáší...

J. N.: Na seminářích věnujeme docela velkou pozornost vyjasňování pojmů. Abychom si rozuměli, protože lidé si například pletou poslušnost se zodpovědností. A vyjasňujeme si tedy i to, co je respekt. A proč můžeme mít respekt i k malému miminku. Vyjasňujeme si, co je a co není odměna. Protože tato běžně užívaná slova mohou být zavádějící, pokud je nesjednotíme do jednoho významu. Jde o vyjasnění si základních východisek. Mám respektovat dítě – a jak to vlastně vypadá? Mám mu vykat? Nebo ho mám nechat, ať si dělá, co chce? To si možná někteří lidé představují: dítě má právo dělat si, co chce. Vůbec ne.

Podstatné je uvědomit si i to, že respekt není úplná rovnost. Že dítě je na určité vývojové úrovni, že disponuje jen nějakým slovníkem atd. Nerovnost zkušeností i zodpovědnosti za to dítě, to tam je, ale nepřekáží to respektu. Základ respektu je, že vidím dítě jako cennou bytost, ne jako něco méněcenného.

D. N.: A z toho plyne partnerský vztah, který  neznamená, že mají všichni stejná práva nebo možnosti ve všem. Samozřejmě se to odvíjí od věku, zkušeností a tak dále. Neznamená í to , že matka a dcera jsou kamarádky. To mohou být, až bude dcera dospělá. Teď je to dítě a rodič, ale ten partnerský vztah je v podstatě ten respektující. Myslím, že podstata je v tom, že dítě má možnost mít vliv na to, co se ho týká. To je to partnerství. Ne že já něco rozhodnu a ty to uděláš, protože to je to nejlepší, co pro tebe můžu vymyslet. Jinak: Tady to je. A co s tím uděláš? Dáváme na výběr a zároveň říkáme, že tady jsou nějaké hranice – něco, co je správné a co není správné. Ale ty tam máš prostor, můžeš si něco vybrat, něco, co ti víc vyhovuje.

Máte pro rodiče nějaký návod, jak pracovat se svými vlastními emocemi?

D. N.: U rodičů je nesmírně důležitá změna pohledu. Nevidět dítě jako „co to zas dělá, zas mě chce dožrat a dělá to schválně, protože ví, že to nemá dělat“. Ale rozumět tomu, proč se to děje, což – my jsme přesvědčené – pomůže člověku se nad to povznést.

J. N.: Děti potřebují zkoušet hranice. Taková situace se dá poznat podle zcela specifického výrazu v očích dítěte. A když najednou rodič zjistí, že to dítě má zkoušení hranic přímo v popisu práce, a když to nedělá, tak se něco děje špatně, prostě to musí dělat – tak může zůstat naprosto v klidu. Jenom je jeho povinností ujistit to dítě: ano, tato hranice platí.

D. N.: Děti také zkoušejí svoje síly. Přestože dostanou informaci, že je to vysoko, daleko atd., tak mají v sobě: „Já to dokážu, já musím ukázat, že jsem dobrý.“ A když se v takovéto situaci na to dokážete podívat jinýma očima – „moje dítě se snaží být kompetentní“, tak je to úžasné. Ono má nějaké cíle, chce něco dokázat.

Pak mají děti svoje vývojové úkoly – období, kdy mají nutkavou potřebu dělat nějakou věc, např. cachtat se, házet písek... A dospělí si to pojmenují: Zase zlobí, nedá pokoj. Je důležité naučit se vnímat, že tu určitou věc dítě potřebuje dělat a nechat ho ji dělat – samozřejmě tak, aby nikomu neuškodilo. Když si místo „zase zlobí“ začnete klást otázku „jaký to je vývojový úkol? Co se teď právě potřebuje naučit“, je to pro vás osvobozující.

J. N.: Rodiče nám někdy říkají, jak je kurz uklidnil, protože předtím nerozuměli tomu, proč jejich dítě některé věci dělá, nebo vůbec netušili, že sami řeší tu situaci  neefektivně. Je přece nad slunce jasné, že dítě musí udělat to a to, protože je to oprávněný požadavek, protože je to tak správně, ale že mu to dali příkazem nebo mu vyčítali, že něco udělalo nebo neudělalo, to už jim nedochází. Na kurzu se najednou dozvědí, že právě toto bývá zdrojem toho konfliktu, ne ten požadavek samotný. Díky tomuto uvědomění třeba rodič už nemá tak často pocit bezradnosti a bezmoci. V knížce popsané dovednosti, i když nejsou využívány v celé šíři, mu umožní vlastně náhled – aha, tak proto to takto dopadlo.

V jakého dospělého asi vyroste dítě, které žije v respektujícím prostředí, v rodině, kde to funguje?

J. N.: Na naše kurzy přicházejí občas lidé, kteří respektující přístup ve výchově viděli u svých známých a viděli, že to funguje. Zpětnou vazbu máme i od kolegů – spoluautorů knihy, manželů Kopřivových, kteří mají sami pět dcer. Děti takto vychovávané mají sebeúctu, zvládají to, co nezvládá řada dospělých. Vědí, že jsou hodnotné bytosti. A řekla bych, že mají ještě jednu úžasnou výhodu – totiž že se nebudou muset jednou v dospělosti navštěvovat  kurzy a více či méně namáhavě se učit efektivním komunikačním dovednostem.

 

 

Z diskuze o knížce Respektovat a být respektován na internetu: Některé „recepty“ se snažím aplikovat a myslím, že celkem s úspěchem. Vzala jsem si z ní prostě to, co vyhovuje mému výchovnému stylu. Pokud si vzpomínám správně, tak hlavní myšlenka je ta, že dítě ve výchově je můj partner, a podle toho se k němu chovám. Ono pak cítí, že je přijímáno na jisté úrovni, a „neutíká“ k obranným mechanismům, jako je lhaní, neposlouchání, negativismus, odmítání... Já si z toho beru dost, ale taky se s tím občas trápím, každopádně jsem moc ráda, že jsem se k ní dostala. Pravda je, že, když jde do tuhého, tak se vracím k zažitým metodám, safra. Třeba se to naučím. Řeknu synovi něco z knížky, ale on už tak vzorově nereaguje, takže se opět uchýlím ke křiku, vyhrožování plácnutím přes zadek apod. Začarovaný kruh a nevím, jak z něj ven. A to mám výchovných knížek plnou knihovnu, včetně této zmiňované. Ovšem poučila jsem se z ní něco ohledně partnerského chování. Dítě si přece musí na nový přístup taky zvyknout. Nemůžete čekat, že na něj vytasíte efektivní komunikační dovednosti a hned se všechno změní. Chce to čas, pak dítě pochopí, že to na něho nehrajete, ale že jste ho opravdu začali brát jako partnera. Pak začne přebírat svou část zodpovědnosti. Je v ní také zajímavá myšlenka: je dobré, aby byly děti hodné a poslušné? Autoři knížky uvádějí, že když donutíme děti, aby byly poslušné, hodné, slušné a podřizovaly se rodičům, tak v nich zlomíme osobnost a ony pak budou poslušné a podřízené celý život. Bohužel v pubertě přestanou být podřízené a závislé na rodičích a začnou poslouchat někoho jiného: kamarády, partnery, hledají si vzory. No, a rodiče se pak diví, co se to s dětmi stalo. Takže zásada je děti neomezovat a neusměrňovat zákazy a nařízeními, ale spíše jim dělat poradce životem. Ale je to velmi náročné a ne všichni rodiče to zvládnou.

 

 

Zuzana Ježková
www.mamaaja.cz