Článek Zuzany Ježkové, redaktorky časopisu MÁMA A JÁ, která absolvovala kurz Respektovat a být respektován. (MÁMA A JÁ, ročník V, č. 1, leden 2010)
Většina z nás by jistě ráda vychovala ze svého dítěte zdravě slušného, sebevědomého a samostatného člověka. Výchova je ovšem někdy fuška. A teprve až nám ten malý drobeček, kterého jsme si rozněžněle přinesli z porodnice, povyroste, dozvíme se, jestli naše cestička ke křehké dětské duši vedl po těch správných cestách.
Kdo je tady režisér?
Skláním se nad postýlkou, která ještě voní novotou. Leží v ní divukrásná malinká bytost. Miminko. Moje radost. Hodiny se na ně vydržím téměř bez dechu dívat a pro sebe si říkám: „Ty budeš to nejveselejší dítě na světě, to ti slibuju. Nikdy na tebe nebudu křičet, všechno budeme řešit v klidu, budu mít pochopení pro tvoje vrtochy a budu mít vždycky dost času se ti věnovat. Vždyť ty jsi to nejlepší, co se mi v životě mohlo přihodit.“
STŘIH. O tři roky později.
Předsíň poprvé. „No tak se prostě neobouvej. Ale když se neobuješ, tak nepůjdeme ven. To ti ale nemůžu koupit ten nový kyblík na písek. A vlastně si ho ani nezasloužíš, když se tak vztekáš. Jsi ošklivá holka.“ Ano, jsem vytočená. Nevyspaná. Nic se mi od rána nedaří. A dítě trucuje. Sedí na zemi v předsíni a vzteká se čím dál víc. Nechávám ho tam a odcházím zbytečně přemítat o tom, co že se to s divukrásným prťavcem stalo a kdy. A co se to stalo s mými předsevzetími...
TAK TO NE. ZKUS TO JEŠTĚ JEDNOU.
Předsíň podruhé. „Aha, tobě se teď nechce jít ven. Já to chápu, raděj by sis hrála doma. Ale koukej, venku svítí sluníčko a na hřišti je ta parádní klouzačka. A včera jsme se přece domluvily, že potřebujeme koupit ten nový kyblík na písek, vzpomínáš? Jo, ten s krtkem. Že se ti nelíbí tyhle botičky? Ale prosím tě, vždyť jsou tak krásný. Obujeme nejdřív pravou, nebo nejdřív levou?“ Dítě fňuká. Ptám se, jestli ví, která je levá bota a která pravá. „Ááá, ty se chceš obout sama?“ Od rána se mi nic zrovna dvakrát nedaří, ale přece se kvůli tomu nebudu rozčilovat na své dítě. Očividně si tady řeší nějaký svůj problém. Potřebovala bych se zase jednou pořádně vyspat, to tedy ano. Ale co. Na sluníčku a hřišti bude líp.
TAK TO UŽ BY ŠLO, ne? Hej hola, pane režisére, jak se vám to líbí? Je to lepší?
Hra pro dva
Asi je dobré si uvědomit, že jedinými „režiséry“ jsme v nekončícím seriálu o výchově svého dítěte my – rodiče. Zároveň jsme i účinkující, dokonce je to zřejmě naše největší (a nejtěžší) životní role. Nikdo nám nedá odpověď na to, jestli děláme věci úplně správně. A ne vždy je možné dělat je přesně podle scénáře, ať jsme podklady k němu čerpali ze sebelepších zdrojů. Improvizovat je nutné – a to se nejlépe dá, pokud jsme schopni vnímat, co se vlastně děje. Pokud počítáme s tím, že mohou, ba dokonce nutně musejí nastat takové situace jako ta výše popsaná, a my aspoň tušíme, čeho si všímat a od čeho se odpíchnout.
Předsíňová scénka číslo 2 je zcela reálná, odehrála se. Stejně tak se někdy jistě odehrála i scénka č. 1, zřejmě se jen mezi sebou malý a velký hrdina přetahovali o jinou proprietu než o botičky, v jiných kulisách. Každopádně vždy bojovali o moc. O to, kdo vyhraje.
Já jsem v tuto chvíli spokojená - povedlo se mi ožehavou situaci vyřešit, ustála jsem ji v klidu a ruku v ruce jsme s dcerou nakonec obě spokojeně kráčely vstříc příjemnému dni. Dokázaly jsme se spolu DOMLUVIT. To jsou malá, ale velmi důležitá společná vítězství... Jistě mi dáte za pravdu, že najít „společnou řeč“ a výchovný přístup, který by vyhovoval rodiči i dítěti, není vždy snadné. Mně v tom v nemalé míře pomohly poznatky z knihy s názvem Respektovat a být respektován a cyklus stejnojmenných seminářů.
Jak je těžké respektovat...
„Můj dvouletý syn nechce nikdy odejít z rodinného centra, kam pravidelně chodíme. Začne kolem sebe plivat, vztekat se... To přece nemůžu před druhými lidmi ignorovat. Jenže taky na něj nemůžu začít křičet nebo ho plácnout přes zadek. Co s tím? Mám s ním snad přestat do centra chodit?“ ptá se během semináře o respektování jedna z účastnic.
Jiná maminka řeší podobnou situaci: „Když se mojí tříleté dceři něco nelíbí, začne se vztekat, dupat nohama a brečet. Když ji vezmu do náruče, začne mě bít. Dost to bolí... Většinou to skončí tím, že ji postavím na zem a nechám ji, dokud se vztekáním úplně nevyčerpá.“
„Tak to přesně znám,“ připojuje se další maminka. „Podobně reaguje i moje dcera. Něco se jí nelíbí, začne se vztekat. I když se třeba dopředu domluvíme, že se podívá na Večerníček a pak půjde bez odmlouvání spát, bez vztekání, stejně začne kňourat a schválně vymýšlet všechno možné, aby to oddálila.“
Podobné situace zná snad každý rodič. A taky bezmoc, když nezabírají žádné pokusy o zklidnění situace. Domlouvání, vysvětlování, zvýšený hlas... Nic. Pak často přichází na řadu křik a projevy typu: „Příště už se tedy na Večerníček dívat nebudeš! Proč nedokážeš nikdy poslechnout?“
Takový způsob komunikace je vyčerpávající pro obě strany. Dítě jde spát ukňourané, znavený rodič pak večer přemýšlí, jak by taková situace šla příště řešit lépe. A šlo by to vůbec?
...abychom byli respektováni
V rámci cyklu čtyř seminářů nazvaných Respektovat a být respektován se takových situací rozebírá spousta. Rodiče s nimi přicházejí sami. Každý z nás se svými dětmi takové „krizovky“ zažívá. A přednášející rodičům nabízejí možnosti, jak takové výchovné oříšky rozlousknout bez zbytečných emocí, nepřiměřených slov, ubližování.
Nejprve je ovšem třeba si uvědomit, jaké jsou základy našeho vztahu s dítětem – na čem stavíme? Je naše výchova autoritativní? Nebo se snažíme vychovávat své děti demokraticky? Víme přesně, co si pod pojmy autorita, respekt či partnerský vztah přesně představit? Dokážeme mít ke svému dítěti respektující vztah? Nenecháme se příliš strhávat svými emocemi? Tlačí nás naše vlastní chování jako o číslo menší boty?
Spousta otázek... A právě takové a další otázky nás vedou k tomu, že si začínáme lépe uvědomovat, co bychom mohli dělat jinak. Jako ve spoustě oblastí v životě, i tady platí: Je třeba začít u sebe.
Kudy ta cesta vede?
Asi dvacet párů dospělých očí sleduje právě v pražském rodinném centru Andílek tabuli, na níž se krčí namalovaný malý panáček ve stínu velkého. Rodič – dítě ve vztahu nadřazenosti: Já jsem ten velký, ty jsi ten malý. A ty tedy budeš poslouchat mě. Veselí ale ti panáčci tedy rozhodně nejsou.
Na další kresbě jsou dva panáčci stejné velikosti. A usmívají se. Ten velký totiž pochopil, že lépe se velkému i malému bude žít, když si budou koukat do očí, když se budou vzájemně respektovat, když budou partneři. A nemusí se ani vždy spokojeně usmívat, neboť i v partnerském vztahu nutně dochází ke konfliktům. Panáčci jsou pak na sebe naštvaní, ale neubližují si. Velký panáček založil výchovu malého panáčka na partnerství. „Neplive“ na malého své nezvládnuté emoce, ale snaží se mu porozumět a krizové situace efektivně řešit.
O něco později se upírají všechny rodičovské zraky na stejnou tabuli znovu. To už na ni přednášející – psycholožky Jana Nováčková a Dobromila Nevolová – postupně zaznamenaly položky:
1. Vyčítání, obviňování.
2. Ponižování, urážky.
3. Vyhrožování.
4. Příkazy, pokyny.
5. Varování.
A během semináře přibudou v tomto výčtu ještě další tři řádky. Souhrnně: „neefektivní způsoby komunikace“. Většina rodičů je viditelně zaražená z toho, že právě objevila Ameriku. Není to úplně příjemné, naplno si uvědomit, jak vlastně se svými dětmi, případně dalšími lidmi vůbec, komunikujeme...
Jsme ale na dobré cestě. Chceme se dozvědět, jak být lepšími rodiči. A o to přece jde.