Jana Nováčková a Dobromila Nevolová
Já-výrok je užitečná komunikační dovednost. Článek popisuje způsoby, jak ho naučit děti.
Nepřijatelné chování dětí má široký a pestrý rejstřík příčin. Zkusíme se zaměřit na jednu z nich, totiž na fakt, že dítě nevládne dostatečně sociálními a komunikačními dovednostmi. Předškolní dítě může vzít hrubě hračku druhému, protože nemá zažito a neumí použít těch pár vhodných slov, kterými by mělo požádat o půjčení (přitom na úrovni vědomosti třeba i ví, že cosi takového existuje, ale nemá odpovídající dovednost). Děti se jednak rodí s různým osobnostním vybavením, jednak mají různé šance k nápodobě pozitivních sociálních dovedností podle prostředí, v němž vyrůstají. Dobrá zpráva však je, že řadě komunikačních a sociálních dovedností se dá naučit. Jsme hluboce přesvědčeny, že péče o systematický a záměrný rozvoj sociálních a komunikačních dovedností patří k úkolům školy, zejména základní.
K stěžejním komunikačním dovednostem patří vyjádřit své nelibé pocity, aniž bychom útočili na charakter toho, jenž je způsobil. Když například dítěti nějaké druhé dítě nadává, většinou mu nadávky oplatí, nebo ho dokonce uhodí. Jsou také děti, které reagují pláčem a stažením. Obvyklá rada dospělých: „Tak si ho nevšímej,“ nefunguje, protože nevšímat si urážek je obtížné pro mnoho dospělých, natož pro děti. V této situaci je prakticky jediným únosným řešením použití tzv. já-výroku. Je to jedna z nejužitečnějších komunikační dovedností. A nejen pro děti. Měla by patřit k základním dovednostem i všech dospělých.
Já-výrok se skládá ze tří částí:
- Informace o tom, co právě cítíme. Používáme zájmena já, mě, mi:
„(Já) mám vztek, když...“ (nikoliv: „Tys mě naštval!“) „Nelíbí se mi, když...“ „Nechci, aby...“ „Je mi nepříjemné, když...“ „Rozčiluje mě, že...“ (nikoliv: „Vy mě tak rozčilujete!“)„Nejsem si jistá, jestli ti dobře rozumím.“ „Mrzí mě, že…“
- Informace o důvodu našich pocitů, pokud možno popisem situace. Tato část se snadno pokazí obviňováním a vyčítáním. To bývá často spojené se slůvkem „ty“. Místo:„Vadí mi, žes tu informaci neřekla dál, jak jsem tě prosila,“ lze použít popisu: „Vadí mi, že tu informaci ostatní nedostali, komplikuje to situaci.“
Lépe než „Nelíbí se mi, když používáš tyto výrazy,“ bude znít:„Vadí mi takové výrazy.“ I když„Mrzí mě, že jste nedodrželi dohodu,“ je docela v pořádku, lépe zapůsobí:„Dodržování dohod je pro mne důležité. Vadí mi jejich nedodržení.“
- Je-li to vhodné, můžeme sdělit svá očekávání, jak by se situace měla řešit nebo jak by mělo vypadat přijatelné chování:
„Očekávám, že tato slova už neuslyším, a neměla by se používat ,ať už u toho jsem nebo ne.“
„Chtěla bych, abys mi řekl hned, žes něco zapomněl, a nečekal, až na to přijdu.“
„Očekávám omluvu.“
Jak učit dětí používat já – výroky?
Jsou v podstatě dvě základní cesty. První je využít situace, když jsme svědky konfliktu mezi dětmi (nebo děti na sebe žalují). Nabídněme jim, že mohou říct o svých pocitech útočníkovi („Nelíbí se mi, když mi někdo takhle říká.“ „Nechci, aby mi někdo bral bez dovolení moje fixy.“ „Pošťuchování mi vadí.“) Pozor na pokyny a rady typu: „Běž a řekni Jirkovi, jak se teď cítíš.“ Namísto pokynů poskytneme informaci:„Možná by bylo dobré, kdyby Jirka věděl, jak ti je.“
Někdy útočník reaguje negativně nebo posměšně („a mně to nevadí, že ti je to líto“), často i z důvodu, že neví, co má na to říct. V této situaci by mělo dítě já – výrok zopakovat a s veškerou důstojností odejít. („Ale mně to stejně vadí. Já to nechci.“) Tím se zabrání, aby situace nebyla vnímána jako nátlak a boj „kdo s koho“. Totéž platí pro použití já-výroku u dospělých vůči dětem nebo mezi dospělými.
Druhou cestou jsou drobné dramatizace, scénky. Je to vhodné pro kolektiv dětí (školka, škola), ale dají se hrát i s jedním dítětem. Věci velmi napomůže, když je předtím debata o tom, co tak děti cítí, když jim někdo nadává (nikoliv “co ty cítíš“, ale obecně, co všechny děti pociťují). Pokud ovládáte metodu komunitního kruhu, může to být téma pro něj, pokud ho s dětmi neděláte, je možná jen volná debata na toto téma. Další otázkou pak bude: A co tak můžeme dělat? Někdy některé děti už spontánně samy řeknou, že lze vyjádřit svou nelibost, pokud ne, je to chvíle na nabídku komunikační dovednosti já-výroku od učitelky. Na ni by měl navazovat nácvik formou drobných scének. Děti mohou sepsat různé situace typických dětských konfliktů a přehrát je pak s použitím já-výroků. Scénky by měly být kraťoučké, nacvičovat by je měly všechny děti, tedy nejlépe rozdělit třídu do trojic – dva aktéři a pozorovatel, který se také vyjádří. Děti mohou porovnávat neefektivní postupy s já-výrokem, uvědomovat si, jaký je rozdíl v prožívání.
Já-výrokem to ale nekončí
Doporučujeme učit děti nejen já-výroky, ale celou triádu:
Já-výrok - omluva - přijetí omluvy.
U omluvy opět nejdřív debata: kdy a proč se lidé omlouvají, jak se při tom cítí, co to vlastně znamená omluva, jak se liší od odprošování (omluva znamená, že uznáváme, že jsme se zachovali nesprávně, že to někomu ublížilo, že to chceme napravit a máme v úmyslu to neopakovat). Někdy se v mateřských školách, někdy i v rodinách, trvá na tom, aby se děti omluvily, i když ony samy to tak necítí. Děti sice nátlaku autority většinou vyhoví, ale může to vést k tomu, že dítě se pak omlouvá „jak na běžícím páse“, aniž by pochopilo smysl omluvy. Omluva je někdy také jedinou možností, co můžeme udělat. Na řadě jsou opět scénky s formulací omluv, ale také s formulací přijetí omluvy (např.„Tak jo, dobrý.“ „V pořádku.“) I tato část je důležitá, protože jestli někdo na upřímnou omluvu reaguje „A co z toho mám, že se mi omlouváš?“ může to u dětí vést k názoru, že omlouvat se je zbytečné.
Jestliže učitelé budou své žáky učit sociálním a komunikačním dovednostem, nejen svým vzorem, ale záměrně a systematicky, včetně jejich nácviku a zpevňování, můžeme očekávat několik pozitivních důsledků: zmenší se agresivita mezi dětmi a posílí se dobré vztahy ve třídě, což je příspěvek vytváření bezpečného klimatu ve třídě. Bezpečné klima – jak je dostatečně známo z díla S. Kovalikové, je první, nejzákladnější podmínkou kvalitního učení. To jsou zisky na straně dětí. A na straně učitelů? Rovněž nic zanedbatelného: méně rozčilování, ušetřený čas za řešení konfliktů, snazší výuka, lepší výsledky, větší radost a spokojenost z práce.
Článek byl uveřejněn v časopise Kritické listy č. 8/2002