Jana Nováčková
Článek publikovaný na pokračování v Učitelských listech v r. 1995
ÚVAHY O KÁZNI
Zkusme si nejdřív vyjasnit co rozumíme pod pojmem kázeň ve škole. V klasické třídě za tradičního vyučování zahrnuje v sobě zhruba dvě složky: udržení ticha při výuce a plnění příkazů učitele.
Ticho
Rozkaz "Ticho!" je snad jedním z nejfrekventovanějších školních slov.
Frontální výuka skutečně není myslitelná bez ticha ve třídě. Jestliže se děti mají učit z výkladu učitele, pak ho musí slyšet. Výklad je málo efektivní metoda, vyhovuje mnohem víc učitelům, než dětem. Z principu totiž nebere zřetel na jejich rozdíly v pozornosti, únavě, schopnosti nové vůbec pochopit. "Co slyšíš, zapomeneš, co vidíš, budeš si pamatovat, co budeš dělat, to budeš umět" - to je stále málo naplňovaný vzkaz Komenského.
Při hromadně zadané práci není již absolutní ticho takovou nutností. Jenže do hry zde vstupuje další tradiční rys našeho školství - známkování. Aby mohl učitel poctivě říci, co které dítě zvládlo či nezvládlo a řádně to oznámkovat, potřebuje, aby to dělalo samo. Tedy bez komunikace a bez spolupráce s dalšími dětmi. Mít tuto "samostatnost" pod kontrolou znamená opět vyžadovat ticho.
Ticho tedy slouží potřebám učitele, ne dětí. Co není motivováno přirozenou potřebou, musí být vynucováno. Dodejme ještě, že ticho se nesnáší s pohybem. Hovořit o následcích jeho omezování ve škole přísluší spíš lékaři, nicméně i laikovi je leccos jasné.
Příkazy
Druhou součástí kázně je plnění příkazů. Čím méně zajímavá činnost je předmětem příkazu, tím větší musí být nátlak na jeho splnění. Podmínkou (nutnou, nikoli postačující) pro to, aby nás nějaká práce zaujala, je, že odpovídá našim schopnostem (a dalším našim osobnostním předpokladům), že není pro nás ani příliš těžká ani příliš lehká. U dětí k tomu přistupuje ještě další podmínka (nutná, nikoliv postačující), a to, že ta činnost odpovídá potřebám daného věkového období.
Dále, málokdy se někdo strefí do našeho zájmu příkazem bez diskuse. Možnost vybrat si je také významnou okolností vzbuzení zájmu.
Všechny tyto podmínky jsou denně ve škole porušovány!
Nepodceňujme význam zájmu. Argument, že děti se mají učit i to, co je nezajímá, je scestný. Když se dítě učí něco se zájmem, vznikají určité biochemické pochody v mozku, které usnadňují učení a přispívají k uchování naučeného. Takže učit to, co děti nezajímá, je maření času dětí i učitele. A dále, návyky vydržet, přemoci se, zkáznit se, překonávat překážky, se učí dítě právě u činností, které je zaujmou, protože jejich součástí je zpravidla i něco méně zajímavého, co však ze zájmu o celek překoná.
Všechny podmínky vzbuzení zájmu jsou školou při frontálním nediferencovaném vyučování dennodenně porušovány. Když škola nedokáže zaujmout, musí používat k udržení kázně, k docílení toho, aby nudící se děti dělaly podle příkazu to, co je nebaví, donucovací prostředky. Známkování nasazovány tam, kde škola selže v uspokojování přirozených potřeb dětí (dozvídat se, co má význam a být úspěšný v požadovaných činnostech).
Jiné pojetí kázně
Jak je vidět, tradiční pojetí kázně nedbá na potřeby dětí, vyhovuje učiteli a jeho úkolu "naučit, co určují osnovy". Jejím základem je podřízení se dítěte. Jenže je ještě jiné pojetí kázně, to, které vychází z potřeb dětí. Základem této kázně je dodržování pravidel nikoliv jen směrem k učiteli, ale i mezi dětmi navzájem. Tato kázeň má mnohem větší význam pro život, protože učí soužití, nikoliv pouhému podřizování se.
Základem je pravidlo, že moje svoboda končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého. Kázeň, která je vázána na jiné způsoby vyučování, nespočívá v dodržování ticha, ale v tom, aby hlasové projevy byly takového rázu, aby nerušily ostatní. Nespočívá v téměř nehnutém sezení na místě, ale v tom, aby pohyb jednotlivců neomezoval ostatní a nekazil jim jejich práci.
Když jsem se ptala řady učitelů, co bylo pro ně při zavádění nových přístupů ve vzdělávání nejobtížnější, mnoho z nich (kromě problémů s nepochopením vedení koly nebo se závistí a nepřejícností kolegů) shodně uvádělo: "Zvyknout si na větší hluk při práci ve třídě.".
Jedna paní učitelka, která učí (a velice úspěšně) alternativně, mi řekla, že si musela nějaký čas opakovat "zaklínadlo", že to není hluk, ale pracovní ruch. Vyžadovat ticho je velice silný návyk a návyky se odnaučují těžce. Je dobře, když si to uvědomí všichni, kteří se budou pokoušet o změnu. Učit děti komunikovat a spolupracovat za úplného ticha nejde.
Jiné pojetí kázně je také založeno na zodpovědnosti dítěte, která vzniká tím, že dítě má možnost výběru. Nikoliv všichni ve stejný čas stejný úkol, ale možnost vybrat si, na co si dítě troufá a co jej víc zajímá. Vnitřní přijetí úkolu, ne vnější nadirigování je motivací k jeho splnění.
A ještě jeden důležitý aspekt. Tolik ve všech pádech skloňovaný vztah učitele a žáka. Z běžného života víme, že vztah k "daným" autoritám se vyznačuje snahou uniknout, vyhnout se plnění příkazů, nepřiznat si vinu, hledat výmluvy, oklamat. Brát dítě jako partnera, ne jako podřízeného, navozuje úplně jiný vztah.
ÚVAHY O KÁZNI
Část druhá
V první části jsem charakterizovala klasické pojetí kázně především slovy ticho a příkaz. Jiné pojetí kázně operuje takovými pojmy jako respektování svobody druhých, odpovědnost za to, co jsem si zvolil, partnerství místo podřízenosti. Podívejme se ještě na další aspekty tohoto jiného pojetí kázně.
Zmírnění konfliktů
Ve své poradenské praxi jsem viděla nespočítaně žákovských knížek a notýsků z tradičních škol. Banální realita spočívá zejména v poznámkách typu: "Vyrušuje!", "Nedává pozor!", "Opouští bez dovolení místo!". Varianty znáte určitě stejně důvěrně jako já. Při alternativních výukových přístupech k takovým situacím vlastně vůbec nedochází. Těžko může dítě vyrušovat, když komunikuje ve skupince se spolužáky nad společným úkolem. Těžko může dítě opouštět bez dovolení místo, když je součástí jeho práce dojít si do příruční knihovničky ověřit si něco, přinést si pomůcky, dojít si pro radu či pomoc k jinému spolužákovi nebo k učiteli. Jinému typu poznámek "Zapomněl...", "Nepřinesl...", "Opakovaně nemá v pořádku..." se dá také odpomoci, ale to říkám jen na okraj, protože to není otázkou frontální či jiné výuky. Spíš obyčejného lidského citu, protože tyto poznámky nejčastěji dostávají děti s méně dobrým rodinným zázemím nebo děti s lehkou mozkovou dysfunkcí. Ani za jedno nemůžou...
Změna?
Dejme tomu, že se vám něco v tradičním systému výuky nelíbí. Dejme tomu, že byste rádi, aby děti více spolupracovali a komunikovali. V tom případě zřejmě budete postupovat tak, že dětem zadáte stejnou práci a dovolíte jim, aby se při ní radily a vzájemně si pomáhaly. Vaše zklamání po několika pokusech vás vrátí rychle opět k "samostatné" práci dětí.
Zadat dětem stejnou práci a dovolit jim bavit se přitom, není ještě spolupráce. Toto musí nutně dopadnout pouze opsáním úkolu od nejschopnějšího. Důvody jsou opět podobné tomu, co jsem již uváděla: úkol nerespektuje individuální odlišnosti a pak, je zde ona hrozba známky. To, že si škola navykla děti na vnější motivaci známek, funguje, i když se třeba právě tento úkol známkovat nebude. Z hlediska žáka však není nikdy opatrnosti a taktiky nazbyt! Je třeba se vykázat dobrým výsledkem, ať k němu přišel jakkoliv. To je ponaučení od začátku školní docházky, že výsledek je důležitější nežli snaha a způsob, jak k němu došlo. Spolupráce není pouhou prací vedle sebe s možnou komunikací, to je společná činnost na úkolu, který jedinec sám nezvládne.
Chcete přestat se známkováním a přejít na slovní hodnocení? Pokud chcete slovní hodnocení používat ve smyslu známkování, tedy jako "cukru a biče", nedělejte to, je to jen mnohem větší práce se stejným účinkem. Jestli chcete slovně hodnotit jako vyjádření toho, co dítě umí a kam pokročilo ve srovnání se svým předcházejícím stavem, pak počítejte s tím, že ztrácíte významný donucovací prostředek. Vaše jediná šance potom je udělat vyučování mnohem zajímavější a vnitřně diferencované podle schopností jednotlivých dětí.
Je to propojený systém, kde jedna vážně míněná změna nutně vede k dalším. Anebo vám osamělá změna zbývající nezměněnou část naruší tak, že rychle na své novátorské choutky zapomenete a vrátíte se pokorně zpět. Když bude vyučování zajímavé pro všechny, sotva budou všichni dělat totéž. Když nebude zajímavé pro všechny, sotva udržíte kázeň bez známkování. Když budete známkovat, potřebujete zkoušet a zadávat samostatné práce, nemůžete tedy připustit diskusi a spolupráci. A tak dále.
Jasná a splnitelná pravidla
Pokud se chcete vydat na obtížnou, ale velmi krásnou cestu alternativních postupů ve výuce (ti, kteří si to zkusili, by se vracet už nechtěli), snad vám přijde vhod jedno doporučení. Dovolte být svým žákům spolutvůrci svého vyučování. Děti jsou ve své podstatě realisté, nebudou navrhovat věci, které se příčí zdravému rozumu. Není pravda, že by nic nechtěly dělat. Děti jsou vždy připraveny dělat zajímavé věci. A první věcí, do které děti necháte mluvit, by měla být pravidla soužití. Když investujete dostatečný čas (tady nic neuspěcháte!) na to, aby si děti odvodily a přijaly jasná pravidla, která je nutno při tomto jiném způsobu práce dodržovat, vytvoříte si nesrovnatelně lepší podmínky pro práci.
Zodpovědnost netkví ve vykonávání příkazů. Učit zodpovědnosti můžeme jen tehdy, když poskytneme dětem možnost výběru a spoluúčast na důležitých věcech, které ovlivňují jejich dennodenní život.
Před deseti lety vyšel v australském sociologickém časopise článek o výzkumu, popisující základní rozdíly mezi úspěšnými a neúspěšnými školami na Novém Zélandě. Jedním z nich byl i odlišný postoj k disciplíně. V neúspěšných školách nebyla brána zajímavost vyučování pro děti jako hodnota. Místo toho, aby se pracovalo na tom, jak děti zaujmout, vypracovávali se disciplinární pořádky a systémy trestů. "Nikdy nepřemýšlím nad disciplínou ve třídě, ale spíš nad průběhem hodiny. Pokud se tato vydaří, bude se dařit i vše ostatní" - to je komentář jedné z učitelek na úspěšné škole. Ten článek končí varováním, že represívní pojetí školy žene děti do pouličních gangů, učí děti podvádět a unikat disciplinárním opatřením. Toto platí ale všude na světě, nejen na Novém Zélandu. Zákonitosti dětské psychiky jsou stejné všude na světě.
Není jiné cesty. A neexistují ani tajné finty, které by si psychologové schovávali do šuplíku, jak udržet kázeň jinak, nežli přes zájem dětí To ovšem má, jak jsem zmiňovala v první části, své podmínky.