Rozhovor redaktorky Barbary Hansen Čechové s Janou Nováčkovou o změněném chování žáků ve škole a co s tím můžou dělat učitelé. Článek byl publikován v časopise Rodina a škola v únoru 2011.
Hledáme místo v kavárně a psycholožka Jana Nováčková mi vypravuje, že zatímco před patnácti lety, kdy s kolegy začínali kurzy Respektovat a být respektován, vzdělávali především učitele, poté, co vydali knihu s tímto názvem, mají 85 % kurzů pro rodiče. Jsou tak úspěšní, že současným zájemcům můžou nabídnout termíny až na rok 2012. Jako klíč ke komunikaci a dobrému soužití vidí především partnerský přístup jednoho k druhému. Zdá se, že nedostatek respektu k dětem a žákům je Achillovou patou české výchovy a vzdělávání.
Myslíte si, že jsou děti dnes horší, než byly dříve? Podle toho, co hlásí učitelé ze škol, to tak skoro vypadá.
Ne, že by děti samy byly horší, ale jejich chování horší je. Je to odpověď na řadu změn kolem nich. Atmosféra je uvolněnější směrem k negativnímu. Vulgarismy zaznívají například i z televize, i od veřejných představitelů. Střední a starší generace to jako vulgarismy vnímá, mladší už tolik ne. Další vliv je celkové společenské klima – svoboda se stala hodnotou, ale často nedobře chápanou. Bez té druhé strany mince čili bez zodpovědnosti. Děti se jí dožadují také, ale používají k tomu „nezralé“ nástroje. Na rozdíl od společnosti se však škola příliš nezměnila. Nejen, že zde vládne stále většinou autoritářský systém, ve kterém se někteří učitelé domnívají, že to, že jsou dospělí a učitelé, je opravňuje k tomu, aby se chovali vůči dětem mocensky. Také se nezměnil moc obsah výuky a na mnoha školách ani ten zastaralý neaktivní způsob výuky. U něčeho i samotní učitelé těžko nacházejí smysl, proč by se to děti měly učit, a děti, které mají díky internetu mnohem větší rozsah informací, to už nechápou vůbec a bouří se.
Co by se tedy mělo dělat?
Čím dál tím více se utvrzuji v tom, že prazákladem komunikace či chování je postoj k druhému člověku. Buď dokážeme člověka respektovat jako rovnocennou bytost, ať je to předškolní dítě nebo nemohoucí stařec, nebo tyto lidi vnímáme jako méněcenné bytosti, což tvoří pak základ autoritativní výchovy. Tohle nastavení se strašně těžko mění. Na naše semináře chodí většinou lidé, kteří zažili autoritativní výchovu. Moc dobře si pamatují, jak to bylo nepříjemné, a chtějí vychovávat jinak. Od nás se chtějí naučit nové nástroje. To jim můžeme poskytnout. My je ale nemusíme přesvědčovat, že dítě je rovnocenná bytost. Ale pokud má někdo dítě jako objekt svých výchovných snah, k nám do kurzu nepůjde a vůbec těžko se nějak v průběhu života změní. Dovolím si říci, že učitelé, kteří mají partnerský přístup k dětem, velké problémy s kázní nemají.
Čím to je?
Aby ve třídě bylo dobré klima, je základem, aby se dětí podílely na tvorbě pravidel chování ve škole a aby učitelé věnovali čas na budování dobrých vzájemných vztahů mezi dětmi. Řada učitelů už v dnešní době ví, že se mají pravidla s dětmi společně tvořit, ale zase ten základní postoj k dětem ovlivní, jestli to bude funkční, nebo ne. S kolegyní jsme v jedné škole vešly o přestávce do třídy a viděly opravdu nedobré chování řady dětí. Na dveřích třídy byla přitom sepsaná pravidla, sice ne zcela správně, tedy jako zákazy, nikoliv, co se má dělat, ale byla tam. Tak jsme se obrátily na jednu dívenku: „Vy tady máte pravidla. Ale to, co vidíme, asi není v souladu s nimi.“ A ona na to řekla vystihující větu: „To paní učitelka chtěla, abychom si vytvořily pravidla.“ Pak to nejsou pravidla dětí, ale pravidla paní učitelky.
Zeptám se za učitele. Co když nemám odvahu udělat si ze žáka partnera? Co když se bojím, že mi potom žáci přerostou přes hlavu?
Moje oblíbené heslo je, když nevíme, zeptejme se dětí. Přibírání dětí k tomu, co děláme, je vynikající postup, kterého se rozhodně nemusíme bát. Samozřejmě, že poslední slovo má učitel. To je podobné jako v dospělém životě, když máte nějakou firmu, tak šéf má zodpovědnost, konečné slovo, ale to mu nedává právo chovat se ke svým podřízeným nadřazeně či je dokonce ponižovat. V mnoha školách stále přetrvává, že děti mají málo možností vyjádřit se k věcem, které se jich týkají, a obecně říci svůj názor či diskutovat o rozporech.
Co je to vlastně nekázeň dětí? Jak vzniká?
Nekázeň hodně souvisí s tím, co se ve škole dělá. Stará zkušenost praví, že dítě, které si hraje, nezlobí. Jestliže dítě dělá něco, co jej zajímá, nemá čas dělat věci, které jsou z pohledu učitele vnímány jako nekázeň. Nepoužívám slovo „baví“, protože to vyvolává představu zábavy a nedůležitosti. K vzniku nekázně bychom si měli říci, jak funguje mozek. Ten na prvním místě zjišťuje, jestli je podnět pro mě bezpečný nebo ohrožující. Když zjistí, že je ohrožující, jde do obranné akce. A agresivní chování je často obrannou akcí. Když je to bezpečné, nastupuje otázka, jestli je podnět smysluplný. Mozek se tím brání přehlcení – nemáme kapacitu reagovat na všechny podněty. Z toho vyplývá, že šanci uspět má pouze to, co je bezpečné a smysluplné. Když se na školu podíváte z těchto dvou hledisek, tak je to dost smutné. Řada nekázně pramení z toho, že škola není bezpečné prostředí. Možná se zeptáte, c o to je to bezpečné klima. Někteří učitelé se domnívají, že stačí, když na děti nekříčí a není tam šikana. To ale ani náhodou! Co děti velmi ohrožuje, je veřejné srovnávání, protože to je vnímáno jako ohrožení vlastní hodnoty. Učitelé jej však z neznalosti naopak používají k vnější motivaci dětí, to jsou takové ty veřejné pochvaly a soutěže.
Jak vnímáte současnou výchovu v rodinách?
Současná společnost pro děti připravuje velmi nepřirozené podmínky. Ještě za mého dětství jsme trávili spoustu neorganizovaného volného času se skupinou dětí různého věku někde na sídlišti na betonovém plácku. To už teď téměř nevidíte. Děti mají místo toho velké množství organizovaného „volného“ času. Dětství se stalo mnohem těžší tím, že se vychýlilo od přirozena. Neumožňujeme dětem dělat to, co by jejich vývoj potřeboval.
A převažuje výchova autoritativní?
Vyjasněme si pojmy. Existují tři druhy výchovy: autoritativní, permisivní a demokratická. Koneckonců je to podobné i se společenskými uskupeními – diktatura, anarchie, demokracie. Máme přímku, na jejímž jednom konci je permisivní výchova, a na druhém výchova autokratická. Kam dáme tu demokratickou? Na seminářích lidé často odpovídají, že doprostřed. Vnímají demokratickou výchovu jako vybalancování extrémů, více- méně jen jako umírněnou autoritativní výchovu a domnívají se, že problémy nastanou, když je té umírněnosti příliš. Takže hurá zpět k autoritativní výchově. Jenže podstatným rozlišovacím faktorem mezi těmito třemi výchovnými styly je, jak se v nich tvoří pravidla – kdo je tvoří, pro koho platí ? V autoritativní výchově pravidla tvoří jeden nebo malá skupinka, v permisivní nikdo. V demokratické všichni, kterých se to týká. A další kritérium je, pro koho ta pravidla jsou. V autoritativní jen pro „ty druhé“, v permisivní pro nikoho, v demokratické pro všechny. Demokracie je zkrátka jiná kvalita.
Proč u nás lidé zůstávají u té autoritativní výchovy? Je to kvůli tomu, že ji zažili?
Jsou lidé, kteří na základě svého zážitku nahlédnou a nechtějí být sami autoritativní, jiní svou zkušenost opakují, ztotožní se s ní. Jsou ale i u nás lidé, kteří umějí respektovat druhé, protože měli štěstí na príma výchovu. Já sama jsem si uvědomila, že moje babička s dědou měli úžasný respekt k druhým lidem. Babička nikdy neříkala nikomu, co má dělat. Vždycky jenom říkala: „Já to dělám takhle“. Jaké je za tím skryté poselství? Považuji tě za kompetentního člověka, který si s problémem udělá, co uzná za vhodné.
Zeptám se na praktické tipy. Jsem dejme tomu začínající učitel a třída si nesmírně „dovoluje“. Co mohu dělat proto, aby se kázeň ve třídě zlepšila?
Dávat práci do dvojic a dávat dětem na výběr. To jsou dvě drobnosti, které, když se dodržují, mohou významně pomoci. Kooperativní výuka má docela náročnou metodologii. Když učitel a třída nemají dostatečné zkušenosti a dovednosti, mohou s ní pohořet. Dvojice se však mohou tvořit jednoduše ať už na bázi přátelství nebo v rámci sezení v lavici. Akorát učitel musí dát v rámci úkolu podmínku, že oba ve dvojici musí látku zvládnout zhruba obdobně, aby se jeden pouze nevezl. Na výběr je dobré dávat cokoli. Například „ Jsou tady tři cvičení, dohodněte se, které to z nich budete dělat.“ Jakmile se dítě vybere, vzbuzuje to pocit zodpovědnosti. To jsou nástroje vnitřní motivace a nejsou příliš složité. Třetím nástrojem je smysluplnost. Znamená přemýšlení o tom, jak propojit látku s reálným životem. Úplně jinak se děti budou stavět ke gramatickému cvičení nebo k dopisu, který třída skutečně odešle. Dopis může být třeba jen žádost o poskytnutí nějakých informací. Stále bychom se jako učitelé měli dětí ptát, kde se dá probíraná látka použít a proč se to vlastně učíme.
K těm tipům jistě patří i pravidla chování vytvářená se třídou, o kterých jste mluvila na začátku. Jak je tedy správně má učitel sestavovat?
Pravidla nemohou být stanovována negativně. Když řekneme, že člověk něco nemá dělat, tak není vždy ještě jasné, co dělat má. V jedné školce měli třeba krásně zformulováno „ Mezi stolky chodíme, v herně můžeme běhat.“ Když by tam bylo jen „neběháme“, tak tím, že přece jen existují místa, kde se běhat může, se působnost pravidla oslabuje. Mělo by se to vytvářet spolu s dětmi. Na vytváření pravidel existuje jasná metodologie. Nejdřív se sepíše s dětmi vše, co je napadne jako odpověď na otázku: Jak bychom se k sobě navzájem měli chovat, aby se nám spolu dobře žilo a učilo? Pak se přeformulovávají negativní odpovědi na pozitivní. Když tam máme například „nelepíme žvýkačku pod stůl“, tak diskutujeme, kam patří žvýkačka, až nám vznikne třeba „žvýkačka patří do koše“.
Jaké jsou další nástroje?
Například skvělý je komunitní kruh, který se ale ne vždy dobře používá. Bohužel mám zkušenosti, že bývá „zneužíván“ k řešení problémů. Na řešení problémů se mohou použít spíše skupinky. Řekneme: „Děti stalo se tohle a tohle, ve skupinkách zkusíme vymyslet návrhy, co by se s tím dalo dělat.“ Pak si všechny návrhy sepíšeme a zjišťujeme, co se nám opakuje. Pak s celou třídou nebo ve skupinkách diskutujeme, jaké budou důsledky jednotlivých opatření. Nakonec si některé zvolíme.
Kde se tohle všechno mohou učitelé naučit? Asi jednoduše mohou odpovědět „to jsme prosím nebrali…
Učitelé se to neučili, ale když by se to chtěli naučit, tak nabídky jsou. Bohužel se někteří více ptají po možnostech represe žáků. Samozřejmě se vyskytnou děti, které prochází nějakým těžkým životním obdobím, nebo je tam dokonce patologický vývoj a učitel je zde bezmocný. Pracovala jsem také v pedagogicko-psychologické poradně a pamatuji si, že když už byla situace neúnosná, tak se dočasně mohl třeba s dotyčným žákem uzavřít „pakt o neútočení“. „Budeš v klidu, abys nerušil ostatní, a pak si můžeš dělat, co chceš – dělat to, co ostatní, nebo i kreslit, číst… - my ale potřebujeme pracovat.“ To považuji ovšem za nejzazší řešení někdy v osmé deváté třídě a hlavně jako tah pro získání času k další práci s tím dítětem. Sáhnout potom můžeme, když už by třída neměla kvůli jednomu člověku šanci vůbec pracovat. A také je třeba k tomuto řešení přizvat ostatní děti ve třídě, aby to nebraly dokonce jako privilegium pro jednoho žáka. Dokonce si myslím, že toto by bez odborné psychologické pomoci zvládlo dobře komunikovat jen málo učitelů. Další možnost, o které se nyní začíná více mluvit, jsou tzv. detenční místnosti. Zkušenosti s nimi mají v západních školách, kde jsou větší problémy hlavně s drogami. Izolace dítěte, které se nechová vhodně, je prastará metoda, která má smysl. Prostě kvůli nějaké neshodě nemůžeme být spolu. Záleží, ale jak to komunikuji. Jestli jako mocenský trestající akt, nebo jako respektující postup stanovování hranic – nedá se nic dělat, je to nutné opatření, nikoliv trest pro tebe..
Mají se vůbec používat tresty?
Když někde řeknu, že jsem proti trestům, lidé si hned myslí, že jsem nějaká anarchistka, a říkají, že si snad přeji, aby si děti dělaly, co chtějí. To samozřejmě ani náhodou. Abychom si porozuměli, je třeba si vydefinovat, co je to trest. Trest je libovolný. Je to něco, co si jeden člověk vymyslí na druhého. Základem trestu je, že jeden musí mít nad druhým moc. Právě ta mocenská komunikace udělá třeba z přirozeného či logického důsledku trest Nechat dopadnout přirozené důsledky nebo trvat na tom, aby dítě něco napravilo, dokonce mu v té nápravě být nápomocný, to jsou základní alternativy k trestům. Když dítě srazí sklenici s džusem, přirozeným důsledkem je, že nemá džus a že je ho třeba utřít. To je přirozený běh věcí. Stačí, když někdo řekne: „A za trest to teď utřeš!“, a stává se z toho přirozeného důsledku najednou opravdu trest. Ale vysvětlit tyto pojmy, to je třeba téma jednoho celého semináře z našeho kurzu, a to dokonce téměř závěrečného, protože to předpokládá znalost respektujících komunikačních dovedností.
Autor: Barbara Hansen Čechová | Datum: 9.2.2011 | Vydání: Rodina a škola, 2/2011